NOVINKY
FRANTIŠEK VÍZNER - LISOVANÉSKLOhttp://www.aukro.cz/item101470... KONTAKTY
Velké Popovice 434
251 69 Česká republika
napište nám
ANKETA
1.9. 2010
Přidána 4.část (závěrečná) práce pana Václava Šilhánka: Historie skláren Jihlavska
24. 8. 2010
Přidán odkaz čínskou produkci jako podmenu složky "Varování"
Added link Chinas items as submenu of section "Warnings" (in English)
23. 8. 2010
Přidán odkaz Oliva Ladislav do sekce "Autoři"
Added link Oliva Ladislav into section "Authors" (in German)
18. 8. 2010
Přidán odkaz Mandl Petr do sekce "Autoři"
Added link Mandl Petr into section "Authors" (in English/Swedish)
17. 8. 2010
Přidána sekce "Historie skláren Jihlavska" - autor pan Václav Šilhánek
27. 7. 2010
Přidán katalog Sklárna Josefodol do sekce "Katalogy"
Added catalogue Josefodol Glassworks into section "Catalogues" (in English/Czech)
(poděkování panu Jiřímu - thanks to Mr Jiri)
POZVÁNKA NA VÝSTAVU PAVEL HLAVA
Fotky z výstavy (díky Jiří) zde:
Pictures from the exhibition (thanks to Jiri) are here:
http://picasaweb.google.cz/Jindra8526/HlavaHlavickaHrebackovaBrno2010?authkey=Gv1sRgCIP4i5rk8pf7MA#
Kam s ním
Také jsem se holedbal: „Kdo z vás to má?“ a také jsem podle toho skončil.
Léta nosím domů ty vázy, mísy, popelníky, nástolce, podnosy, tácy, žardiniéry, svícny i skleněné figurky, prostě všechno skleněné, co se u nás kdy vyrobilo, a podle toho to také doma vypadá. Každý volný prostor je obsazen něčím skleněným, všechny knihovny a vitríny jsou přeplněny k prasknutí, sklo je vedle vany v koupelně i na šatní skříni v ložnici. V pracovně mi sklo přetéká z polic na podlahu a do místnosti je každému nepovolanému vstup přísně zakázán, protože jediný neopatrný krok by mohl způsobit katastrofu. Další sklo hromadím v plastových přepravkách na brambory, což na přehlednosti sbírky nepřidá a i pro ty už v domě není k hnutí.
Došlo tedy na slova opravdového klasika: „Kam s ním!“
Potřebuji prostě nějaké pořádné regály!
Obestavím všechny zdi v pracovně kolem dokola, od země až ke stropu, a do přepravek půjdou knihy! Stejně tam schovávám dávno prošlé technické normy, neplatné ocelářské tabulky a letitá skripta, která jsem snad neotevřel ani na škole, manuály k programům z roku dva, a několik řad slovníků, které stejně už mám v počítači. Rozhodnuto.
Moje paní vůbec neskrývala radost, a přisadila si. Vymyslela, že bychom v obývacím pokoji a na chodbě zřídili ze zadu prosvětlené vitríny jako má pan Vízner, kam bychom umístili obzvláště nádherné kousky.
„Tak Víznerovy vitríny se ti zachtělo“ pomyslel jsem si a začal v duchu počítat.
„To bude jednoduché, koupíš nějaké bílé regály, ze zadu přiděláš mléčné sklo, na zeď dáš nějaká ta světýlka a bude to strašně krásné, jen si představ tu nádhernou vázu, co si včera přinesl….“
ona to fakt se mnou umí, dvacet let, a pořád na to skáču…
Takže rozbíjím prasátko a vyrážím směr Ikea, Kika, Obi, Hornbach, Bauhaus…
Netrvalo to ani dva dny, a mám nakoupeno. Trochu mě děsí, že ty vystavené police byly nějaké větší a hlavně širší, teď to ovšem vypadá, že jsem zahrádku namontoval úplně zbytečně. Všechno nám totiž přivezl silně znuděný zřízenec ve dvou nákupních vozících v takových placatých papírových krabicích s natištěnými symboly recyklace. Jsem vážně zvědavý, kdy bruselští vymyslí, že by ty kusy papundeklu mohly být zálohované.
Když mě bylo asi deset, všimnul si můj táta, jak si hraju se stavebnicí pro šikovné chlapce značky Merkur. Chvilku mě tiše pozoroval a pak docela klidným hlasem pravil:
„Kluku, ty študuj! Ty se rukama neuživíš“.
Táta měl samozřejmě i tentokrát pravdu.
Vzpomněl jsem si na něj, když jsem koukal do toho návodu. Nevím, kdo je píše, ale ať už je to kdokoliv, zjevně nechápe, že nemám problém s tím, jak vhodně ošetřovat povrch již sestavené police, ale jak k čertu zařídit, aby ty vodorovné díly pasovaly do těch svislých a jak jsou k sobě připevněný, aby se to celé nerozpadlo. Ty nejjednodušší věci, jako jak zatlouci dřevěný kolíček do připravené dírky jsou popsány včetně vyobrazení kolíčku, kladívka a dírky, ovšem jak ta kovová úchytka funguje s tou druhou, na to si prostě člověk musí už přijít sám.
Sláva, police stojí, celkem jsme ji rozmontovávali jen dvakrát, když jsme přišli na to, že ten dolní díl má být nahoře a pak ještě naopak.
Dalo by se říci, že od úspěchu k úspěchu, prostě se daří. Souhra a soulad, žádné hádky, pracujeme jako dobře sehraný tým, já šroubuji a ona drží nebo naopak, rodinná idyla jak pár dní po svatbě při sestavování první ložnice.
Jenomže když se daří, tak to jen pro to, že na nás čeká pěkný malér. A taky že jo.
Při sundavání velkého nástěnného zrcadla Soňa nějak zavrávorá, zrcadlo jí klouže z rukou a řítí se k zemi. Soňa se podvědomě snaží zabránit rozbití a nastavuje padající tabuli nohu a ta se jí rohem zabodává přímo do stehna. I přes kalhoty začíná rána silně krvácet. Soňa nesténá nahlas, o to však intenzivněji.
„To je jak postřelení samopalem vzor 58, ráže 7,62“, vzpomínám si na svůj výcvik na vojenské katedře VŠ v Motole a začínám jednat.
„První co musí voják pro postřeleného spolubojovníka udělat je vytáhnout mu jazyk a přibodnout mu jej zavíracím špendlíkem k vestě, aby mu nezapadl a soldát se neudusil“ vybavuji si přednášejícího podplukovníka Ptáka.
Tak tohle si netroufnu ani navrhnout, na moje vtípky očividně Soňa tentokrát nemá náladu. Tento bod první pomoci postřeleného tedy přeskakuji a přistupuji k bodu dvě, zástavě krvácení. Kde jsou v domě uskladněny obvazy vůbec netuším, zeptat se netroufám, abych nebyl vyhodnocen jako naprosto zbytečný tvor, a tak mažu do auta pro autolékárničku.
Bod dvě splněn, teď jen přesunout raněného na polní obvaziště, v našem případě na chirurgickou pohotovost v Krčské nemocnici. Cestou se modlím, aby mě nestavěl „Pomáhat a chránit“ a nechtěl zvýšit bezpečnost silničního provozu tím, že zkontroluje moji lékárničku.
Chirurgická pohotovost není klidné pracoviště ani v pátek večer. Tlupa rozjařených volejbalistů, z nichž jednomu se asi nepodařilo dobře doskočit a nohu má jak balón, strnule chodící domácí kutil, co upadnul na záda ze štaflí, slečna na vozíčku s utrženým lýtkovým svalem a do toho zrcadlem postřelená moje paní. Tak tuhle práci těm doktorům teda vážně nezávidím. Dveře se netrhnou, ti hoši si fakt chvilku neoddechnou. Dlouhonohá sestřička běhá na příjem a na sál, sem a tam, tam a sem, ale není to chaos, ale prostě jen neuvěřitelný fofr.
Pak se to stalo. Šouravým přistrkává mladý lapiduch kolečkové lehátko, na kterém se spíš vznáší, než leží, křehoučká, stará paní, jen v pyžamu. Lapiduch nechává lehátko s tou stařenkou uprostřed čekárny, a zhnuseně se odplouží pryč. Dává si záležet, aby na něm bylo vidět, jak ho ta práce a všichni kolem strašně štvou a taky jak je tady tak důležitý, prostě že taky má ty klíče od služebního záchodku.
Stařenka tiše, odevzdaně leží, vůbec se nehýbe, jen očima bloudí kolem.
Říkám si, "na pyžamo docela zima", ale u doktora člověk prostě nastydnout nemůže, že jo.
V ordinaci probíhá běžný provoz, vyvolávají pacienty v pořadí, tak jak přišli, posílají na rentgen, zase volají zpátky a pak se zafixovanými končetinami pouštějí domů. A tichá stařenka leží jen tak na tom vozíku a pokorně čeká, až na ní přijde řada. Hodinu, spíš hodinu a půl.
Pak se připlazí ten otrávený lapiduch a povídá „tak babi, jedeme na rentgen“.
Vozík se stařenkou odváží a po chvilce zase přiváží a starou paní nechává zase ležet uprostřed té čekárny. Jak dlouho ještě tam bude muset čekat nevím, moje sklem prostřelná paní je na řadě.
Jsou věci, které obtížně chápu, nebo nechápu vůbec.
Možná jsem schopen pochopit, že existuje stanovené pořadí a každý musí prostě počkat, až na něj přijde řada.
Možná.
Ale opravdu každý? Je to opravdu tak nutné?
Věcí, kterou zcela jistě nepochopím a nikdy pochopit nechci je, proč ten neurvalý lapiduch říká té staré paní „babi“.
Jaká je ta paní pro něj „babi“?
Měl jsem vstát a měl jsem mu to říct. Nechtěl jsem dělat rozruch, ale teď vím, že jsem to měl udělat!
Tak to říkám alespoň Vám.
Když mu to neřeknu já nebo Vy, kdo teda?
Jindra Pařík 28.08. 2010
NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ
Ahoj Jindro,
posílám ti zde pár fotek, které dokazují to, co je mnohým dávno jasné ale co ostatní pokládají za to, co to není.
Je to ta luxfera co se o ní od nejrůznějších mluvků často dovídáme, že je to váza brusel a kdoví co ještě.
Možná bys to mohl vystavit na svých stránkách pokud by ti to nevadilo, abys učinil přítrž těm lžím fabulátorů.
Měj se hezky
Honza
NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ
„Jsem Valenciálnec!“ vykřikuji a sklízím ovace jak onehdy Kennedy v Berlíně.
V plážovém baru Los Gemelos mě už pár let znají a tak mi tu drzost tolerují. Valenciálci nejsou tak upjatí a sveřepí nacionalisté jako sousední Katalánci, nicméně své valenciánství připomínají zhusta a rádi.
Mám to tady rád. Moje „pueblo“ Oliva není tak přetížené zahraničními turisty jako Gándia, která leží 15 km severně, nebo Denia 10 km na jih, i když i zde se časy mění. Pomerančové plantáže mizí a jsou nahrazovány více či méně zdařilými dvou-třípatrovými objekty s „apartamentos“ mezi kterými tu a tam vykukuje stará tradiční chata -„casita“ několika málo starousedlíků, kteří odolali a své nemovitosti neprodali. Jedním z nich je i můj španělský kamarád Vicente.
Vicente je velkým obdivovatelem českého skla v té nejprofláknutější podobě, shromažďuje broušený olovnatý křišťal – jak říká „crystal de Bohemia“. Taky minimálně metrák jsem mu ho za těch 12 let už dovezl. Ostatně Vincent v tom není sám, i mnoho našich krajanů pod pojmem „české sklo“ má neustále zafixováno jen ty broušené muřinky.
Slíbil jsem, že o dovolené nebudu se sklem zlobit, a když tak, jen docela maličko, a tak vzdálen dva a půl tisíce kilometrů od svého archívu a regálů se griluji na pláži s detektivkou v ruce a předstírám že mi je fuk, že právě v tomto okamžiku moji kolegové v Čechách řádí po blešáku a nakupují úžasné věci, které určitě a bezpodmínečně potřebuji své sbírky.
Ale přece! Vicente mě v tom nenechal. Říká, že na bleším trhu ve vesnici Xaló (to je valenciánsky, kastlilsky je to Jalón), která je odsud zhruba 30 km v horách nedávno viděl „crystal de Bohemia“ a jestli bych se tam nechtěl ject podívat.
To tí Véna písk! Ukažte mi kolegu, který by odolal nabídce prošmejdit jakýkoliv blešák!
V sobotu, pro místní za hluboké noci, tedy v 8:00 vyrážíme z Olivy na jih. Hned za vsí překračujeme říčku tvořící hranici mezi provincií Valencia a provincií Alicante a vjíždíme na Costa Blanca. Vicente doplňuje, že Valenciánsko má ještě třetí provincii Castellón na sever od Valencie, udává i rozlohu v kvadrátních kilometrech, kterou okamžitě zapomínám. Ve své chatrné paměti udržím jen to, že celé Valenciánsko má zhruba tolik obyvatel, jako naše Republica Checa.
Po deseti kilometrech jízdy po rovné pláni osázené pomerančovníky se stáčíme doprava do hor. Silnice se kroutí jak Sexymozek na tiskovce, pomeranče mizí, přibývá kamení. Jen tu a tam je sad brčálových oliv. Bílé vesnice na strmých srázech svahů, sucho, žlutohnědo, vyprahlo.
Voda hučí po lučinách, bory šumí po skalinách... tak na to zapoměň!
Kde domov můj?... to jsi si holenku měl rozmyslet dřív!
Přejíždíme kamenný můstek a jsme tu. Přičmoudlá baba mě naviguje na parkoviště jak kdybych roloval s Boeingem.
„Muchas gracias.“
„No bodějť bys nadávala, dal jsem ti dvě eura za parkovné a jaksi si mě zapomenula padesátník vrátit!“
Čert to vem, jdeme hledat „Crystal de Bohemia“.
Bleší trhy jsou snad všude podobné. Tretky z Číny, staré harampádí i nové plagiáty značkových originálů, Holanďané, Angličané, Španělé, Němci a teď nevím, abych si nenaběhnul, no řekněme Afroevropané. Cvičeným okem rejdím po nabízeném zboží, tu a tam nějaké sklíčko zahlédnu, ale české či československé ani náhodou. Až tady!
Vida.
Skleněná soška, evidentně podle kvality zpracování rovněž plagiát, ovšem náš, český! Prodejce dokonce zná původ, přesvědčuje mě, že se jedná o prvotřídní „crystal de Bohemia“ a že u nás by to vyšlo mnohem dráž. Chce za to 6 euro. Možná, že má pravdu. Bylo by to možná o dost dražší, ale nesměl by to být tak nekvalitní padělek. Nebo kupující by musel být pořádná kavka, co si nevšimne neopracovaných švů po lisování.
Ale už mám první zářez, české sklo tu je, na blešáku, v místě, které je pro nás naprosto spolehlivě španělskou vesnicí.
To pravé překvapení mě ovšem teprve čeká. Proderu se kolem stánků s africkými přívěsky z plastů, slunečními brýlemi značky Rayban, nařasenými šatečkami pro malé seňority na fiestu a prodavače tutově pravých Rolexek až na rozpálené kamenné zídce nalézám to, po čem od rána pasu: Hanušův popelník 5116, Rosice 1962 ještě s originalní nálepkou Skloexportu.
Ten fešáku tu na mě čekal určitě dobrých čtyřicet let! Pět euro je trochu moc, ale trhovec, když viděl můj nadšený výraz, slevit nehodlá.
„Pět, to jsou dva San Miguely v Los Gemelos“ našeptává mi mé horší já.
Má lepší polovice se překvapivě přidává k mému horšímu já a poznamenává, že takové mám už doma čtyři.
„Ale ne tuhle barvu“ pokouším se vzdorovat.
„Přesně tuhle barvu!“ tak tohle byl dost ostrý return....
Takže jenom snímeček ze všech stran, aby byl důkaz, že si nevymýšlím.
Sada sklenek Crystalexu, co objevuji na zemi opodál mě už tolik netěší.
Tohle mi dělají vždycky. Ten doma je jistě světlejší, vím to, jsem si jist!
Kvůli blbým dvěma pívům a chvilce řečí.....
Jestli se tohle dozví kolegové, budu za naprostého amatéra.
Cestou z kopců dolů mlčíme. Vicente, jako by cítil to dusno, se nás snaží zabavit a pořád mele o loňské úrodě pomerančů, krizi, nové přítelkyni svého syna José-Antonia, své přítelkyni Rositě, až konečně i on dospívá k logickému závěru:
„Mujeres = problemas!“
„Que?“ ohrazuje se ta moje „mujer“?
„Calor“ odpovídáme s Vicentem jednohlasně.
A fakt že jo, vedro jako u sklářské pece.
Jindra Pařík 8.7. 2010
NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ
17. červen—19. září 2010
Sklářská škola v severočeském Železném Brodě letos slaví 90. výročí svého založení. Uměleckoprůmyslové museum v Praze při této příležitosti připravilo ve spolupráci se SUPŠ sklářskou retrospektivní výstavu.
více viz:
http://www.upm.cz/index.php?language=cz&page=123&year=2010&id=135
Kolega Martin dodává:
V Železném Brodě přímo v budově školy probíhá také výstava k výročí a musím moc chválit, mají výstavu ve 3 podlažích, vstupné mírné, focení neomezené a příznivý peníz lze zakoupit některé výtvory žáků a různé publikace o škole.
Celkem příjemně lze spojit s návštěvou Českého ráje a jiných okolních turistických cílů. M.
http://www.supss.cz/files/pozvanka-vystava%202010.pdf
NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ
Pátrání po stopách československého skla a jeho tvůrců je jako napínává detektivka. S tím rozdílem, že nepátráme po zlosynech a ničemnících, ale po těch z druhé strany, těch dobrých a kladných. Pomalu, systematicky a trpělivě skládáme puzzle nedávné minulosti.
Metoda je jednoduchá. Vypátrat zdroj, vyslechnout svědky, získat důkazové materiály, urovnat je, zatřídit a zařadit do databáze. Dříve bezejmenné předměty znovu nalézají své autory.
Na práci v terénu je machr Max Velčovský.
Vyřídí několik telefonátů a jedeme. Tentokrát na Vysočinu, do Poličky.
Paní Brabcová nás očekává, se značnými obavami. „dva cizí chlapi a bába o berlích, člověk neví, co může čekat“ přiznává se později. Mediální Kudrnáčova hlava a moje bodrá kulatost ji však uklidní.
Jiří Brabec, výtvarník sklárny Sklo Unionu v Rosicích, zemřel v únoru 2005, ale bolest po jeho odchodu jako by v domku paní Brabcové stále visela ve vzduchu. Téměř půlstoletí společného života kouká z každého rohu. O tom jak pan Jiří Brabec sklo tvořil, se mnoho od paní Brabcové nedozvídáme, získáváme však mnohem víc, představu o tom, jaký to byl člověk a tím i klíč k pochopení, proč Brabcovy návrhy jsou takové osobité.
Jiří Brabec toho mnoho nenamluvil, ale když byla dobrá společnost, dokázal všechny bavit. Nebyl dravec, nehnal se za slávou a cenami, nešplhal a nepodlejzal.
Byl to klidný muž, ale když přišlo na věc, dokázal si své prosadit.
Měl rád ženy, ale hlavně a především rybaření. Jak měl volnou chvilku, utíkal k vodě, kde z hladiny čerpal tu svoji tichou sílu.
Byl poctivým řemeslníkem sklářského umění a krach sklárny v Rosicích jej velmi bolel.
Plánoval si ateliér na půdě domku v Poličce, ale už to nestihnul.
Jiří Brabec byl prostě dobrý muž, a měli bychom si to pamatovat!
Ale jsem si jist, že si spíše budete pamatovat následující:
Když bylo v kolektivu napětí a dusno, a Jiří Brabec byl nablízku, vždycky někoho napadlo, aby jej vyzval:
„Brabčáku, řekni prdel!“
„Prrrdel“ zaráčkoval Brabec, a bylo po stresu.
Materiály získané od paní Brabcové ještě třídím, proto jen na ukázku pár předmětů, o kterých jste možná nevěděli, že je Brabec jejich otcem.
A ještě veliké díky do Poličky
Jindra Pařík 29.7. 2010
NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ
Ten osud je tak podobný osudu mnohých z generace mých rodičů.
Úspěšný start, oceňování a medaile v letech šedesátých, pak ruské tanky, odmítnutí „bratrské pomoci“, konec v oboru a profesi, odchod a štěstí, když se podařilo sehnat vůbec nějaké zaměstnání, a tím i obživu pro rodinu a děti. Takových lidí sice bylo mnoho avšak ne dost a ne víc než těch druhých. Jejich osobní statečnost by však neměla být zapomínána zejména proto, že ti druzí se snaží přesvědčovat svět, že se tenkrát ohnul každý a nepřipouští si žádný vlastní mravní defekt.
Vladislav Urban po absolvování Střední odborné škola šperkařské v Turnově v roce 1956 nastoupil do ateliéru profesora Karla Štipla na pražské UMPRUM, kde se setkává s dalšími velikány československého lisovaného skla – jeho spolužáky byli Jan Schmid a František Vízner, učitelem Jozef Soukup, uměleckým aspirantem u profesora Štipla pak tehdy byl Miloš Filip. Společně s Františkem Víznerem přijímá nabídku nově vzniklé VHJ Obalované a lisované sklo a poslední šestý ročník vysoké školy je už zaměstnán v týmu vedeném Rudolfem Jurniklem ve Výtvarném středisku v Teplicích.
Tam také vzniká úplně nová podoba československého lisovaného skla. Tři mladíci – Rudolf Jurnikl (* 1928), František Vízner (* 1936) a Vladislav Urban (* 1937) boří veškeré zavedené představy o lisovaném skle jako levné náhražce skla broušeného, porušují snad všechna zavedená pravidla a vítězí. Vzájemná konkurence a rivalita je nerozděluje, ale spíše vybízí k hledání nových nápadů a postupů. Precizního stylově čistého Jurnikla i výrazově úsporného, až puntičkářského Víznera doplňuje stále experimentující Urban. Počátkem šedesátých let sbírají za své návrhy ocenění jako na běžícím pásu.
Vladislav Urban se stává průkopníkem nových technologií, například navrhuje pro automatickou linku v Heřmanově huti hořčičné sklenky 11964, později při „úklidu Urbana do zapomnění“ připsané Františku Pečenému (http://picasaweb.google.cz/Jindra8526/FrantisekPeceny?authkey=Gv1sRgCMCJrvCc9qfeTw#5443346032284146354).
Zcizen a zneužit je především však jiný Urbanův objev. Výroba lisařských forem tradiční strojírenskou technologií je příliš nákladná a zdlouhavá. Urban proto přichází s nápadem, odlévat formy přímo z modelů. Vznikají tak nepravidelné, bachraté povrchy, např. Libochovice - 3405, které jsou tak typické pro pozdější návrhy Pavla Pánka. Tomu je později neprávem objev této technologie výroby forem připisován. Ve skutečnosti to bylo tak, že když byl během nastupující normalizace v roce 1971 Vladislav Urban vyhnán z Výtvarného střediska v Teplicích, byl přinucen tam nechat veškeré své návrhy a vzory, které později s radostí či z donucení použil někdo jiný, například Pavel Pánek, nebo František Pečený. Vladislav Urban se stěhuje do Brna, kde jen díky tomu, že zaměstnavatelé mu nestačili včas dát soudruhy nařízenou výpověď, nachází práci v nábytkářském průmyslu. Na sklo ale nezanevřel a nikdy jej neopustil, ale o tom až jindy.
Kdoví kudy by se československé sklářství ubíralo, kdyby se pan Vladislav Urban nezachoval jako rovný chlap a také se ohnul. Za to, že se neohnul, mu patří ovšem obdiv a dík.
Stejně jako za „lisovačku“ která mu v tom krátkém, ale úspěšném životním období byla umožněna navrhnout. A vytvořil toho víc, než jsme věděli a čekali, vážně o dost víc.
Jindra Pařík 9.7. 2010
NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ
Vladimír Klein vystavuje v Děčíně!
Ještě posílám pozvánku na výstavu v Děčíně, kromě plastik je tam možné vidět i design.
Vladimir
A že je co vidět, no posuďtě sami:
http://picasaweb.google.cz/Jindra8526/VladimirKleinSKLO2010?authkey=Gv1sRgCOrz0dqrr_z1fA#
Děkuji za katalog, a pozvánku tímto předávám všem přátelům našeho skla.
Jindra
NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ
GLASPekte - AJETO ART GLASS MUSEUM 2010
Poněkud otřesen „Novoborskými sklářskými slavnostmi“ přikodrcal jsem se na zahájení výstavy Rýnské sklářské společnosti z Düsseldorfu, kde jinde než v muzeu moderního skla AJETO.
Na to, abych se pouštěl na tenký led hodnocení moderní německé sklářské tvorby ze Severního Porýní Vestfálska, jsem snad až přiliž vyžraný strejda, nechci, aby to pode mnou někde prasklo, tak to nechám na Vás samotných.
http://picasaweb.google.cz/Jindra8526/GLASpekteAJETOARTGLASSMUSEUM2010?authkey=Gv1sRgCJCunKqY0O6ALQ#
Vernisáže, jak patrno z fotografií, se zúčastnila česká sklářská elita v čele s panem René Roubíčkem, Karlem Wünschem a Vladimírem Kleinem, atmosféra přátelská a víno chladivé.
Výstava potrvá až do 12. září, a je to další z důvodů proč navštívit tradiční sklářský kraj, novoborské sklářské muzeum a nevynechejte ani muzeum moderního skla sklárny AJETO včetně jejich skvělé hospody.
http://www.ajetoglass.com/
Jindra Pařík 28.6. 2010
NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ
Včera se v Novoborské sklárně Ajeto konal zase jeden z "happeningů", nestor českých sklářů pan René Roubíček (*1922) křtil svoji limitovanou retro-kolekci BRUSSELS 1958 kultovních sklenek proslavené na světové výstavě. Bylo veselo a bylo to fajn, koukněte na pár obrázků:
http://picasaweb.google.cz/Jindra8526/ReneRoubicekAjeto2752010?authkey=Gv1sRgCOC5q5-ayNSL8gE#
Kolekce byla také uvedena do prodeje a pár nadrzlých šťastlivců, včetně mě, mělo tu kliku, že jim pan Roubíček "úlovky" osobně na místě osignoval.
Zaslechl jsem, že Roubíčkova retro-kolekce by snad měla být k dostání v pražské galerii DOX, ale určitě nejvíc bude vědět slečna Daniela Prokešová z Ajeta
http://www.ajetoglass.com/cs/aktualne/pripravujeme/novy-bor/krest-sklenicek-brussels-1958/. Nemít skleničky už vystavené ve své sbírce, žhavil bych už neprodleně drát, protože limitovaná kolekce bude opravdu limitovaná, mluví se o 100 kusech.
Pokusil jsem se Vám tu krásu ráno nafotit, http://picasaweb.google.cz/Jindra8526/LimitovanaKolekceRRoubicekBrussels1958?authkey=Gv1sRgCMWj8ZfItPqccA# ale breptaj mě ruce a slepý houslista Mareš je proto mě ostříž, tak to dopadlo, jak to dopadlo. Ve skutečnosti vážně stokrát lepší.
Jindra Pařík 28.05.2010
takhle to vypadalo tenkrát.....
http://picasaweb.google.cz/Jindra8526/RoubicekBruselVGlasrevue?authkey=Gv1sRgCM6si9nH_rbqiwE#
NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ
Rád bych upozornil na poctivě korektně vedené album švédského kolegy sběratele skla Emila
http://picasaweb.google.cz/Bonsaismurf/SkloUnionGlass#
Bobošík vysvětluje jak to bylo s formama
Dlouho si klademe otázku, co se stalo se starými formami na lisované sklo. Kde jsou formy na Jurniklovu „Osaku“ nebo „Slunce“, Maturovi „Hlavy“ nebo Víznerovu Montrealskou žardiniéru? Pátrání končí u jednoho jména - Ing. Bobošík. – bývalý majitel Libochovické sklárny. Říká se, že Bobošík nechal staré formy rozmlátit, jiní tvrdili, že viděli, jak se formy odvážejí kdoví kam.
Protože se jedná o národní kulturní dědictví bylo by dobré vědět, co se s těmi formami skutečně stalo, kde jsou.
Zdá se, že pochybnosti o rozbíjení i vývozu do Asie dostávají jasnější kontury.
Jako soukromá osoba si dovolím ten přepych, že vyslovím svůj názor:
Vyvézt formy do Číny je prasárna nebývalého rozměru a v dávném Muránu by za tohle Bobošíka utopili v laguně!
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Tedy Ing. Bobošík k věci:
Dobrý den pane inženýre,děkuji Vám za Váš dotaz.
Neměl jsem možnost přečíst, co se na Vámi uváděném webu píše, ale máte
pravdu v tom, že výmysly jsou populární a mnoho lidí rádo naslouchá různým
pomluvám a fakta je nikdy nezajímají, neboť jsou už od podstaty nudná a
nevhodná pro vytváření negativistických postojů.
Faktem zůstává, že jsem byl společně s jedním investičním fondem posledním,
kdo do obnovy výroby tradičního lisovaného skla investoval. Společně s našim
výtvarníkem Rony Pleslem – vedoucím katedry skla na AVU, jsme dokonce
uvedli celou řadu zajímavých moderních tvarů, navazujícíh na tradice českého
lisovaného reliéfního skla. Tyto série byly velmi úspěšné a přispěly k
prodloužení výroby tohoto skla minimálně o 2 roky. Tento typ poloautomaticky
vyráběných tvarů byl však celou řadu let na trhu pod tlakem masové lisované
výroby z Turecka, Francie a Itálie a další kategorie byly pod tlakem masové
výroby z Asie nebo i nové vzniklých poloautomatických provozů z Číny.
Poptávka po těchto tvarech je stále – nicméně změna životního stylu západní
civilizace a možnost substituce těchto krásných výrobků vedla k poklesu
objemů odběrů na tradičních odbytištích a nová úroveň poptávky neumožnila
udržet poloautomatickou výrobu v Čechách. K žádnému znehodnocení forem
nedošlo ani za má investiční účasti v oboru ani pokud je mi známo poté, co
jsem z oboru vystoupil. Při likvidaci sklářské výroby byly likvidovány
vyřazené a popraskané staré formy. Nové formy byly často ve vlastnictví
zákazníků, kteří v průběhu boje o přežití skláren investovali do jejich
obnovy a tito zákazníci je dnes i vlastní. Některé formy byly vyvezeny do
skláren na Východě, kde se pokračuje ve výrobě. K dalším formám existuje
velmi přesná technická dokumentace, která je uložena ve sklárnách a podle
které se formy znovu vyrábějí. Kritika o ničení forem je proto ze samé
technologické podstaty nesmyslem, protože v každé výrobě musí nutně docházet
k jejich stále obnově podle výkresové dokumentace.
Více než 7 let jsem financoval sklářský týdeník glassrevue.com, který celou
dobu dokumentoval úžasné tradice české sklářské výroby a i takto jsme
vyvinuli úsilí pro zachování velkého průmyslově kulturního dědictví naší
země.
Jsem rád, že jsme se s týmem našich spolupracovníků mohli podílet na
zachování (a mnohdy i zakonzervování) tradic české sklářské výroby a
předávat je dál.
S pozdravem,
Ing.Pavel Bobošík, MBA
CEO
BCM a.s.
Za Zahradami 391
109 00 Prague 10
Czech Republic
e: bobosik@bcmgroup.cz
http://www.bcmgroup.cz
NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ
Obliba československého lisovaného skla neustále stoupá, rozšiřuje se okruh sběratelů i znalců. Ve čtvrtek jsem potkal milou dívku, která si vybrala československé lisované sklo jako téma své diplomové práce.
Protože přeci jenom kus práce na tomto tématu už bylo uděláno, rozhodl jsem se, že zde sepíši zdroje a odkazy. Myslím si, že je potřeba si ujasnit, kde se v současné době nacházíme, co víme a co nevíme a tak abychom neobjevovali Ameriku. Jako vždy, stále je toho víc co nevíme a co je potřeba dohledat a zjistit, než toho co je již zřejmé a jasné.
Kniha Sklo Union
Bezpochyby prvním průkopníkem a popularizátorem našeho lisovaného skla je můj přítel – Angličan Marcus Newhall. Tomuto muži před zhruba 12 lety učarovala Jurniklova „hob nail“ žardiniéra „Slunce“(Rudolfova huť – 13227) tak silně, že se rozhodl podívat se na československé lisované sklo zevrubněji. S téměř fanatickým odhodláním se pustil do shánění všech informací a také do budování sbírky. Naučil se číst a rozumět česky psanému textu, v základních věcech se i česky domluví. Po deseti letech práce a několika odkladech vydal na podzim 2008 vlastním nákladem zatím jedinou monografii, která lisovačkou zabývá publikaci:
Sklo Union – Art Before Industry: 20th Century Czech Pressed Glass.
Pár balíků jsem přivezl a rozprodal mezi známé, 12 ks předal i do prodejny UMPRUM v Praze, a budiž veřejně připomenuto, že paní Kubizňáková, ačkoliv jí knihy byly dodány až pod nos, se déle než rok nenamáhala je Marcusovi zaplatit a dosud mu zhruba 8 tisíc Kč dluží, hanba jí, třikrát hanba!
Knihu lze objednat přímo do Markuse http://www.sklounion.com/
Velkým přínosem Marcusovi práce je především ke knize přiložené CD s databází a 16 katalogy. Slabinou je, že databáze má spoustu mezer a některé údaje jsou nepřesné nebo nesprávné (i když nepřevažuji a opravenku najdete někde výše zde na webu).
Newhall jako první a jediný jde po lisovačce až na doraz, tedy systematicky třídí výrobní čísla a vzory a přiřazuje autory, což je postup, v kterém je nutno pokračovat a údaje doplňovat popřípadě zpřesňovat.
Přední sběratelé
V době, kdy jsme s Marcusem dávali dohromady sbírku k publikování, se naprosto nezávisle o tento zvláštní fenomén československého skla začínali zajímat mladí čeští designéři pánové Jan Čapek, Jan Jaroš a Maxim Velčovský. Hoši dokázali během několika let nashromáždit obdivuhodné množství lisovaného skla, které, když všichni co se o československé sklo zajímáme, pořádně mákneme, se snad podaří někde vystavit a v dlouhodobém horizontu snad najde i odpovídající místo kdesi ve vysněném muzeu československého skla.
Sběratelská designérských kluků činnost měla za následek dvě věci:
- staré lisované sklo se stalo mnohem známější a populárnější
- jeho cena nepříjemně vzrostla
Žijící autoři
Než jsme se stačili pořádně rozkoukat, bohužel většina autorů nás již navždy opustila, takže se zužuje možnost pátrat přímo mezi pamětníky. Přesto však máme šanci se ptát pana Františka Víznera, Vladislava Urbana, Jana Schmída a Václava Zajíce.
U pana Františka Víznera jsem otravoval poměrně dlouho, a myslím si, že se mi podařilo sestavit úplný přehled realizovaných lisovaných věcí podle jeho návrhů. Další žijící autory je potřeba bezpodmínečně důkladně a důsledně vyslechnout a vyzpovídat a pokusit se sestavit pokud možno úplný seznam jejich prací.
Internetové zdroje
V době před velkým krachem českého sklářství vedl pan Milan Hlaveš serii rozhovorů se sklářskými výtvarníky na stránkách www.glassrevue.cz, odkazy uvádím níže, jinak se to dost špatně hledá. Doporučuji si vše přečíst, než se půjdu ptát autorů.
Václav Hanuš
http://www.glassrevue.cz/news.asp@nid=5633.html
http://www.glassrevue.cz/news.asp@nid=5661.html
http://www.glassrevue.cz/news.asp@nid=6174.html
Rudolf Jurnikl
http://www.glassrevue.cz/news.asp@nid=5187.html
František Vízner
http://www.glassrevue.cz/news.asp@nid=4011.html
Publikace
Sklo Union vydal serii publikací:
Jiří Brabec
http://picasaweb.google.cz/Jindra8526/JiriBrabec?authkey=Gv1sRgCPnHq8T2-fWy6QE#
Rudolf Jurnikl
http://picasaweb.google.cz/Jindra8526/RudolfJurnikl?authkey=Gv1sRgCLfjgeajgbzBKQ#
Adolf Matura
http://picasaweb.google.cz/Jindra8526/AdolfMatura?authkey=Gv1sRgCMfRjNbYh4756wE#
Pavel Pánek
http://picasaweb.google.cz/Jindra8526/PavelPanek?authkey=Gv1sRgCLfl1rnL99eWGA#
František Pečený
http://picasaweb.google.cz/Jindra8526/FrantisekPeceny?authkey=Gv1sRgCMCJrvCc9qfeTw#
Vratislav Šotola
http://picasaweb.google.cz/Jindra8526/VratislavSotola?authkey=Gv1sRgCKG8uuypmOycOw#
Václav Zajíc
http://picasaweb.google.cz/Jindra8526/VaclavZajic?authkey=Gv1sRgCKG4m-Dmusmi6wE#
V roce 1972 se uskutečnila v Gottwaldově výstava lisovaného skla, sborník je zde
http://picasaweb.google.cz/Jindra8526/CESKELISOVANESKLOGOTTWALDOv1972?authkey=Gv1sRgCNiQ3I6w_tfPDw#
Mohutným zdrojem informací je Glasrevue, mám oskanováno od roku 1956, pro přístup za studijními účely, mě prosím kontaktujte.
Zajímavým dokumentem a pro porozumění lisovanému sklu nezbytným je i sborník Ars Vitraria 1/1966, pro přístup za studijními účely mě rovněž kontaktujte.
Další autoři
Za otce zakladatele československého lisovaného skla je považován pan Rudolf Schrötter. O Rudolfovi Schröttrovi se mi podařilo sehnat pouze kusé informace, půl strany je v publikaci Miroslav Grisa - Rudolfova huť v Dubí (2006 ISBN 80-86971-15-5) publikaci mám (nezveřejnitelné pro copyright)
Koncem 50tých let provedl několik návrhů lisovaného skla i František Zemek
http://picasaweb.google.cz/Jindra8526/FrantisekZemek authkey=Gv1sRgCKX52IeMm9aJ8QE#,
moc se toho o lisovačce zde ale nedočtete.
Jozef Soukup, navrhnul zajímavou lisovanou kolekci, lisované sklo navrhoval i Miloš Filip, dokumentů k oběma pánům mám však pomálu, téměř nic. Obdobně jsme na tom s pány Jiřím Zejmonem , Jiřím Žouželou a Miloslavem Kubincem. Chybí mi i základní data, i zde zase je co hledat. Vůbec nic nevím o paní Veře Pelclové. V publikaci Rudolfova huť jsou zmiňováni i paní Věra Potůčková a pan Miloš Matoušek jako návrháři lisovaného skla. Zase, vůbec i zde nevím vůbec nic.
Československé lisované sklo není jen Sklo Union
Termín Sklo Union zdá se zavedl Marcus Newhall a lisované sklo pod tímto nepřesným termínem ve světe zpopularizoval. Koncern Sklo Union ovšem vzniknul až v roce 1965 a působil do roku 1977, předtím se jednalo o VHJ Obalové a lisované sklo (1958-1965), poté zase koncernový podnik OBAS. Prostě říkat o všech lisovačkách že je vyrobil Sklo Union, není to pravé.
Kromě toho se lisované sklo vyrábělo i v Jablonci.
Toto téma zpracovává pan Petr Nový v brožuře Lisované sklo a krystalerie v Jizerských horách (2002) (mám k nahlédnutí na požádání)
Ušlechtilé lisované sklo a olovolis
Sklo se lisovalo i ve sklárnách Bohemia v Poděbradech. Experimentovalo se s lisováním z olovnatého křišťálu pod vedením pana Ladislava Olivy, významným designérem byl pan Jiří Řepásek. Tady nám chybí katalogy, o nějakém systematickém třídění v Newhallově stylu si zatím můžeme jen nechat zdát.
Kudy dál
Hotovo: Vízner
Víme kde se ptát: Urban, Zajíc, Schmíd
Asi víme kde se ptát: Hanuš, Koňák, Šotola, Matura, Jurnikl
Víme málo: Schrötter, Brabec, Pečený, Zemek, Pánek
Nevíme skoro nic: Filip, Zejmon, Žoužela, Kubinec, Pelclová, Řepásek, Oliva
Tak takhle na tom dneska zhruba jsme s československým lisovaným sklem. Každá pomoc vítána, každý katalog, či článeček může pomoci přiřadit nějakou věc správnému autorovi. Při dnešní technice by v tom byl čert, že bychom to nedali dohromady.
Prosím pište, komentujte, upřesňujte, vynadejte mi 
Jindřich Pařík 1.5. 2010
NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ
NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ
Bytovky ve Žďáru nad Sázavou jistě nejsou skvostem architektury. Nově zateplené barevné fasády ten normalizační rukopis už nevylepší, ale také těm dříve uniformním panelovým skládačkám nijak neuškodí.
Ve třetím patře jedné takové bydlí i škrdlovický sklářský mistr – pan Jan Juda. Nezdá se, že by měl pan Vízner, který mě na návštěvu u Judů doprovází pravdu. Říkal: „Víte, je to takové smutné stáří. Celý život na huti a pak už jen celé dny doma, píchnout do čeho není, bába ho hlídá aby jí neutek na pívo, smutné, smutné stáří....“
Pan Juda nás vyhlíží, mává a pokřikuje cosi z balkonu, je vidět že se setkávají staří kamarádi, kteří spolu na huti něco prožili a užili si. Po přivítání se chvilku nadává na to, jak Beránkovic huť dopadla, jak syn sklářského mistra Jana - Pavel Juda, rovněž mistr sklář, přišel ve Škrdlovicích o práci a zařekl se, že na píšťalu už nikdy nesáhne jak to všechno stojí za bačkoru a lepší už nebude....
Až u kávy se všeobecné rozhořčení poněkud zklidňuje a začínáme vzpomínat.
Dnes 77 letý pan Juda vůbec něměl svoje dětství radostné. Pochází z východního Slovenska, jako beznadějně chudé děcko byl hned po válce odeslán do Čech do Jilemnice. Určitě to nebylo nejhezčí období života pana Judy, protože od vzpomínek na tehdejší svoji bídu, dřinu a útrapy ho musíme trochu tlačit dál, pocit křivdy v něm přetrvává po celá ta léta dodnes.
V patnácti letech pan Juda nedostal na vybranou, byl poslán pracovat do sklárny v Harrachově.Teprve po roce práce ve sklárně se dostává do sklářského učiliště v Chřibské, po vyučení a vojn se vrací zpátky do Harrachova. Tam fouká křišťálovou kalíškovinu a dělá i hutničinu. Vzpomíná na ředitele Stříbrného, se kterým bolševik po 68 ošklivě zametl, na vynálezce Hartillu pana Půlpitla, co utekl s mladou milenkou, pamatuje začátky Stáhlíkové s Velíškovou, v harrachovské sklárně se poprvé setkává i s M. Svobodovou.
V Harrachově se v druhé polovině padesátých let Jan Juda žení a zakládá rodinu. Paní učitelka Judová, i když měla, jak sama říká, v Harrachově hezké zaměstnání se v horách necítí moc dobře. Připomíná, že tehdejší Harrachov nebyl horské středisko, tak jak ho známe dnes, ale bylo to zapadlé a opuštěné místo, kde lišky dávaly dobrou noc, jak praví rčení.
Pan Vízner se hlasitě směje tomu jak si pan Juda „pomohl“ svým přestěhováním z Harrachova do Žďáru, když v roce 1960 nastoupil do sklárny ve Škrdlovicích, říká - „z pohraničí na Sibiř“ - ale Judovi nesouhlasí. Ve Žďáru hned dostali bydlení i práci, zabydleli se a zakotvili.
Paní Judová přináší staré fotky – „hele to je Špinar, Palec, Honza Beránek a tady jseš ty, Franto“.
Vzpomínky. Už nikdy to nebude takové. Už nikdy na sklárně nebude tolik lidí, taková parta, tolik píva a tolik legrace.
„A až my umřem, tak nebude ani nikdo, kdo by si na to pamatoval a vzpomenul“ dodává pan Juda velmi logicky.
Lituji, že s sebou nemám nějaký diktafon či jiný záznamník, během půl hodiny se na mě vyvalí tolik jmen a historek, že to moje paměť určitě nepobere. Příště se polepším.
Kdy bude příště? Bude příště?
Ano bude!
Domlouváme se, že „jak jen to bude možné“ vyrazíme všichni tři – pan Vízner, pan Juda a já jako zvědavý posluchač za panem Janem Beránkem a to teprvě prý uslyším věci. Dostávám ještě příslib, že si budu moci oskanovat Judovi fotky, a v klidu zapsat všechna ta jména, jen se musím zdržet déle.
Připadám si jako ve sklářském snu.
Potkal jsem legendu, bezprostředně se dotýkám, osahávám a prozkoumávám ztracený svět československého skla.
Nechci se nikoho z Vás dotknout, dámy a pánové, ale kdo z Vás to má!
Jindřich Pařík 28.1. 2010
Poznámka:
Vyfocenou soupravu skla nikde nehledejte, pan Jan Juda ji vyvzoroval, ale nebyla schválena a přijata do výroby, je to jeden originál.
NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ
