Ráno jsem měl štěstí, v půl páté přestalo pršet. Přesně na hodinu, kterou jsem potřeboval k zabalení tábora, s prvním šlápnutím do pedálů začalo zase mrholit a pak houšť.
Trasu umím nazpaměť, minu vzpupný stadion z dob Hitlerovi říše, a pak třetí doleva, a jsem na E14, prosté jak čerpadlo, řekl by Honza.
A to Honzovo čerpadlo mi teď na hlavu lije kýble vody.
Věděl jsem to a čekal, nemůžu se zlobit.
Předpověď říká, dneska hustý déšť, zítra přeháňky. Nemůže přeci pršet celý týden!
Nebo může?
Slunce je stav duše a ta moje září jako to polední v červenci nad Alhambrou.
Střední Franky spí, sám na prázdné silnici si jedu jako král, a těch pár kapek?
Horší by bylo, kdyby foukal protivítr.
Osamělých padesát kilometrů, a jsem v Ansbachu.
V suchu, u kávy s loupáčky plánuji, kde dneska večer skončím.
Kempink v Schwäbish Hallu to nebude, musím někde uschnout. Vyhledávačem hotelů nacházím nejlevnější na trase, Gasthof Lamm v Rot Am See.
Závazně zabukováno, musím dojet.
Na lenocha platí bič.
Hned za městem připojuji reproduktor k telefonu, nastavím přehrávač se svým výběrem šlágrů mého dětství, a do liduprázdné krajiny na plné pecky „dál nosím po kapsách sny mládí" a jako pomatenec se řechtám, když zazní „mrholí, mrholí".
Blázen co si uprostřed Německa v lijáku huláká na kole Matušku.
A ono to s tou duší funguje.
Všude kolem mokro, jen nade mnou blankytná modř.
Vody se přede mnou rozestupují a za mnou zavírají, jako před Mojžíšem, když vedl svůj lid z Egypta. Zázraky se dějí, a ne že ne!
Ale tak na tohle si musím zastavit.
Waldemara vystřídala Marie a mě to začíná docházet v celé své drtivé pravdivosti:
„Ten vůz už jel..."
V těch uplynulých desetiletích jsem měl neuvěřitelné štěstí a „na všech rozích byla zelená". Měl jsem a mám, co jsem chtěl, padly ostnaté dráty, procestoval jsem kus světa, mám skvělé dcery a nejlepší ženu, domeček u lesa, zahradu s rybníkem uprostřed té nejkrásnější ze všech zemí světa a já trouba musím na to, abych si uvědomil, jak šťastný život vlastně žiju, jet na kole zmoknout do Bavor.
Přesto „ještě nabírám dech" a šlapu dál, i když „v podstatě vím...".
Poznání, že se mohu na kole vydat Evropu, je vlastně další dar či bonus od života, mě dává takovou sílu, že elektromotor z mé loňské cesty je proti tomu dětskou hračkou.
„Pozdrav Bůh, měl bych tady mít rezervaci."
V této části Německa je zvykem při pozdravu velebiti Hospodina.
„Pozdrav Bůh. Už na nich čekám. Oni jsou ale strašně promočení!
Tady mají klíč a jdou se převléknout a pak si uloží to jejich kolo do garáže. Ale teď hybaj ať nenastydnou, mladý muži. Pak si s námi jistě dají něco k jídlu!"
Jako doma. O příkazech matky se nediskutuje.
Proč se těm hnusným zvířátkům vlastně říká švábi?
Švábové, které jsem potkal já, byli strašně milí lidé.
A říkali mi „mladý muži".
A pak že prý ten vůz už jel....
Jindra Pařík 15.5 2013
Jo a ještě tu písničku:
http://www.youtube.com/watch?v=eipRc4E4CAE
