„Máš pravdu, je to lepší", ani já si netroufnu odmlouvat.

A Turek pokračuje ve vypravování všem třem hostům jeho stánku s kebabem na kraji franckého města Lauf an der Pegnitz, jaký je vlastně internacionál.

„Umím turecky, německy, anglicky, francouzsky, s každým se domluvím..." haleká rozjařeně a posluchači jen odevzdaně pokyvují hlavami. 
„A co česky? Česky umíš taky?"
Sebevědomého krouhače kebabu ale nedoběhnu.
„Česky teda zrovna ne, ale polsky! A polštině zase rozumíš ty, že jo!"
a dodá něco s tím „proše pana" aby mě ujistil, že jeho tvrzení má své opodstatnění.
Stejně ovšem oba raději zůstáváme u té naší špatné němčiny.

„Kam na tom fárcojku vlastně jedeš?"
„Do Paříže!" odpovídám sebevědomě.
„To máš teda kuráž" zamyslí se na minutku ten internacionál, a pak mi zamává na rozloučenou s upřímným „fíl špás" a pokračuje v ohromování svých hostů svými dovednostmi.

Kuráž, tak kuráž, tu bych asi měl.
Teď jde jen o to, abych měl i odpovídající kondici a také slušnou porci štěstí.
Zatím to vypadá dobře, projel jsem Horní Falcí jako nůž povidly, hlaďounce a sladce.
Krajina tak podobná té naší, jen místo Sázavy vedle probublává říčka Pegnitz, asfaltovaná cyklostezka Pěti řek mě vedla mimo hlavní tah silnice E14, slunce svítí a hřeje, ale ne do úmorného vedra, ale příjemně a svěže.

Po měsících nekonečné zimy do toho malebného kraje nakukuje jaro.

Jsem šťastný, pozitivní a optimistický, ale přesto mě trochu nahlodávají pochybnosti.
Před týdnem mi Soňa řekla:
„Hele, nalož si to tak, jak pojedeš, a udělej tak 100 km kolečko kolem chalupy, jinak tě nikam nepustím!". 
Udělal jsem tak jak řekla, a druhý den jsem nemohl sejít schody.

Mám strach, že mi těch čtrnáct dní hnusné chřipky vzalo kondici, kterou jsem celý uplynulý rok pracně zvyšoval. Ty dlouhé hodiny na rotopedu s nejtěžším převodem a letos už dva tisíce kilometrů v sedle za každého počasí, to by přeci nebylo fér o tohle přijít během dvou týdnů.
Snad se ty svaly utáhnou.
Žádné snad!
Musí!

Pohádkový den končím v Norimberku, jen co zalezu do spacáku, slyším, že na stan začíná bubnovat déšť. Déšť? To ne. Liják.

Bude se mi alespoň dobře spát, přes noc se to vyprší a ráno pojedu pročištěným vzduchem.
„Uvažuj pozitivně!"
„Rozkaz, pane!"

„Sbohem," řekla liška. „Teď ti dám na cestu své tajemství. Je docela prostinké: Správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, to oči nevidí."
„Co je důležité, to oči nevidí," opakoval po ní malý princ, aby si to zapamatoval.

Pokusím se si to také pamatovat.

Jindra Pařík 9.5. 2013