„Třetí den buď padneš, nebo z něj vyjdeš posílen" řekla mi Soňa včera tvrdě do telefonu.
Nepadnu, naplánovaná etapa je krátká, asi 75 kilometrů, a světe div se, mě vůbec nic nebolí.
Zamávám té milé paní bytné, co mě důsledně oslovuje „mladý muži", a s druhým či třetím šlápnutím nasazuji kapucu. Už zase lije.
Poctivě se snažím v sobě najít to včerejší slunce, ale dneska se mi to nějak nedaří. Sluníčko asi ještě spí.
Stejně jako celé Rot am See, Beimbach, Dünsbach, Brachbach i Braunsbach.
„Johann Sebastian měl prý dvacet dětí, a každé tady asi má nějaký ten svůj - bach" napadají mě voloviny.
„Možná nepadnu, ale dojedu jako mentál" smiřuji se s osudem.
Čisto, klid, vylidněno.
Hrázděné domky s malými předzahrádkami s typicky německým vkusem dozdobenými sádrovými trpaslíky, jelínky a kachničkami, viděl jsem i skvělou repliku Neuswansteinu Ludvíka Bavorského. Jejich země, jejich zvyky, jejich vkus. Nemám právo hodnotit.
O dost lepší než igelitové tašky s odpadky a plechovky od koly, které zdobí naše krajnice.
Když se člověk žene po dálnici A6 z Norimberka na Heilbronn, neuvědomí si vůbec, jakými projíždí horami. Dálnice přeskakuje z vrcholku kopce na protější vrcholek smělými mosty, na poměrně krátkém úseku několika desítek kilometrů je potřeba překonat asi tři údolí a tedy asi čtyři hřebeny.
Na kole je to ale safra znát. Žádný „Brücke", „Tal" ani „Bach", není kudy se protáhnout mezi kopci, musí se přes ně. Lehký převod a trpělivě vyšlapat několikakilometrová stoupání.
Z reproduktoru mě podporuje první český skinhead Karel Hála českou verzí Detroit City: „I nebeskej chrám, i nebeskej chrám, jásá jak já se mám" a nade mnou zase modro.
Ale ne, to je opravdu čisté nebe! Přestalo pršet! Díky Karle!
Hory se zmenšují a cesta se krátí, několikrát přejíždím dálnici, pozoruji z mostu ten rachot aut v šesti pruzích a vůbec těm šoférům nezávidím. Naopak.
Lituji je. Kolik z nich mělo šanci prožít ten nádherný okamžik štěstí, kdy máme pohoří v zádech a před sebou už jen dlouhý sjezd do údolí k řece Neckar do cílového města etapy?
Heilbronn, to škaredé průmyslové město, mě najednou připadá krásné, i se svými chladícimi věžemi elektrárny, zašedlým přístavem a lomozícím rozřazovacím nádražím.
Nevadí, že už zase prší.
Nepadl jsem. Jen mě asi trochu šíblo.
„Každý správný chlap je trochu blázen a trochu malý kluk", snažím se uchlácholit svoji rozjitřenou mysl.
Co ve mně převažuje?
Blázen nebo kluk?
Uvidíme zítra.
Jindra Pařík 17.5. 2013
