Pro toho, kdo neví, tak tohle jedno velký štěstíčko je vlastně dětský hřiště na poli. No neberte to.
Musím teda říct, že to tam mají fakt vymakaný. Žádný h...nusný beton, jen krásný hrbolatý pole, na kterým si i stylově zaparkujete. Při zpáteční cestě pak můžete rovnou zajet nechat udělat nový tlumiče. Stejně jste to měli někdy v plánu, že jo. Před námi tam přijel autobus plný unavených rodičů a jejich životaplných dvojčátek. Zrovna jsme se totiž trefili do srazu rodičů s dvojčaty. Stát s malým autistou v půlhodinové frontě a ještě poslouchat ty dvojité dávky radosti...no měla jsem pocit, že tolik štěstíčka hned takhle zpočátku snad ani neunesu a radši jsem s malým stála opodál. Když jsem zaslechla mužovo "To si ze mě dělaj prdel?!", věděla jsem, že máme zaplaceno a můžeme jít.
No, bylo tam toho spousty, to fakt jo. Malý šéf se neptal, protože to on se nikdy neptá a šel si rovnou za svým cílem. Tím nejvyšším hradem. Vylezl nahoru a ještě víc nahoru a já už tušila, že jsem v.... řekněme v nesnázích. Běhal sem a tam, smál se a vesele poskakoval u tobogánu, kterým děti vyjížděly ven. Já běhala okolo, abych sem tam zahlédla kde je a povzbuzovala ho, ať se sklouzne. To je další věc, co malý nedělá - cokoliv co chci já. Tak jsem tam poslala toho staršího, ať se s ním sjede dolů. Vylezl nahoru a rozbrečel se, že se bojí. Ohlédla jsem se po manželovi, okamžitě se chytil za záda, abych pochopila, že pro ně nahoru lezu já. Měla jsem sukni, ale taky jsem tam měla dvě děti...vyšplhala jsem tam, předvedla ovyklý kino pro ostatní při chytání Šéfíka, posadila si ho před sebe, druhý za mnou a jeli jsme. Myslím, že kdybych vzala děti do náruče a skočila dolů, vyšlo by mě to nastejno. Měla jsem pocit, že ten tobogán snad ani nemá sklon, ale je to něco jako svislá odpadní roura. Ječela jsem jak šílená, po dopadu si narazila kostrč a udělala něco hrozného. Přestala jsem držet Malý šéfa, který se mimochodem celou dobu smál. Využil toho a rychlostí blesku mi utekl a vylezl zas nahoru.
Dál snad ani nemusím vyprávět. Byl to báječný a šťastný den, během kterého jsem se zmrzačila já, následně můj muž a nakonec se nám podařilo rozbrečet i obě naše děti, když jsme po třech hodinách pobitý, hladový a naštvaný zaveleli odchod.