Kdekoliv totiž jsme a Šéfíkovi se ztratí z dohledu táta, nastává šílený hysterický brek. Mateřsky ho obejmu a uklidňuji. On se rozeřve ještě víc, odstrčí mě a utíká pryč. Samozřejmě, že takový dítě musíte chytit, aby ho nenapadlo udělat nějakou parádičku jako třeba skočit pod auto, nebo něco podobně veselýho. Takže ...si představte tu scénku. Zoufalý dítě se snaží utéct únoskyni dětí. Přesně tak, to totiž vypadá. Lidi si mě měří pohledem, evidentně připravení zasáhnout a v případě nutnosti mě sejmout. Tečou ze mě krůpěje potu, asi se každou chvílí rozbrečím taky. V ten okamžik se vrací táta. Byl si jenom pro colu a odskočit na cigárko a bylo mu "blbý stát takhle u toho dětskýho hřiště, víš". Dítě ztichne, jde se od něj nechat chlapsky poplácat po ramenou, jaký to je jako pašák a jak to dobře zvádnul. "Tak co kámo, ty si tady takhle hezky hraješ, jo?". Za odměnu mu dává tatranku, co mu koupil. Naše nemluvící dítě mu div samou radostí neodpoví a pak si běží spořádaně hrát. Ostatní rodiče se usmívají nad tou dojemnou scénkou otce se synem. Pak se jejich pohledy obrátí na mě. Pochopili, že nejsem únoskyně, ale jeho máma. Nejspíš pěkně hnusná, zlá máma a bůhví, jestli ho netýrám.
"Co ti je?" zeptá se mě po chvíli manžel, který nechápe můj vytočený výraz. "Jo, já ti zapomněl vzít kafe, viď?" přeloží si to po svém a v tu chvíli zmizí. Scénka se opakuje.
Při zpáteční cestě mi říká, že je fakt rád, že si konečně kluk k němu našel cestu. Ale jó, to já jsem taky ráda.