Koukám na orosenou sklenici alsaského piva 1664 v pařížské hospodě La Plage, kde se odjakživa mluví srbsky, a nějak se tím neumím srovnat.
Jsem tu, dojel jsem, živ a zdráv a měl bych být šťastný, ale zatím to nějak nedokážu. Všechno to proběhlo neskutečně rychle, asi jako mých posledních 50 let. Je to pryč, a místo radosti je mi z toho trochu smutno.
Včera, i když slušně utahán, jsem nemohl usnout, a když se mi to nakonec povedlo, spal jsem neklidně a přerývaně jako studentík před maturitou, s myslí zatíženou tou „velkou životní zkouškou", která mě zítra čeká, aniž jsem si uvědomoval, že zítra je už vlastně dnes a za půl hodiny musím vstávat.
„Dojel si až sem, jsi dobře připraven, těch posledních sto kilometrů bude spíš už jen slavnostní ceremoniál, než nějaká zkouška, tak se přeci z toho nerozklepeš!" vyjíždím jak ten studentík v sáčku sužován trémou a zodpovědností, přesto s pocitem, že víc a lépe už jsem to udělat nemohl.
Projíždím touhle okreskou kolem Marny na kole už potřetí.
Před 31 lety s Honzou, loni s elektromotorem, a teď sám, jen se svým strachem i odhodláním. Všechno je letos nějaké opožděné, vinice svojí podzimně hnědou, místo svěží jarní zelené ve mně umocňují pocit nostalgie a smutku. „Tak letos už naposled...." loučím se s krajem Champagne.
Nikdo neví, kolik dní mu ještě zbývá, ale já vím, že už jich bude žalostně málo na to, abych pořád jezdil tou samou silnicí na Paříž.
„Je spousta jiných míst, kam by ses měl podívat a kam se podíváš!" snažím se zaplašit chmury, ale nejde to. Bylo mi přisouzeno, prožít si ten patos loučení až do stadia vlhkých očí a zrychleného polykání.
„Na to je jediný lék, synu. Makat, a pořádně se při tom zapotit!"
Tak tuhle tátovu radu vážně nebude těžké realizovat.
Je tu ještě ten poslední kopec, do Trilportu, a tak si ho vyšlápnu.
Nevyšlápnu. Nemá to cenu. Pohybovat se do kopce rychlostí chůze nemá smysl a rychleji mi to nejde.
„Poslední rozloučení tedy proběhne důstojně, krokem..." to už snad blábolím z hladu. Čas na loupáček.
Sytému připadá svět hnedle veselejší. Meaux a posledních padesát. Podél vody.
Soňa je na hranicích Francie s Německem, tak to abych si přišlápnul, aby na mě před hotelem nemusela čekat. „Přijedu tak kolem šesté" upřesňuji v esemesce.
Slovo dělá muže.
Přesně v šest parkuji před hotelem a chystám se pořídit pár fotek mého kola v cíli, když kolem za mohutného troubení projíždí Soňa s rodinným „traktorem".
„Byla bych tu dřív, ale ..."
„Já vím, to parkoviště v obchoďáku..." skáču jí do řeči.
„Ale prdlajs, blbečku, zácpa...." směje se, jak žádná jiná nedovede.
„Jsi hodná, že jsi pro mě přijela." nalévám večer Soně šampaňské na uvítanou.
„Chlapče, pro tebe, pro tebe bych si ráda dojela nejen do Paříže..." říká tak samozřejmě, že není těžké tomu věřit.
A já cítím, že mi zase vlhnou oči, tak zbaběle zdrhám k Nikovi na pivo.
„A nebuď tam dlouho!" kříčí Soňa za mnou.
„Nebudu, jen kluky srbský pozdravím, a jsem zpátky!"
„A pak?" ptá se s mírnou výčitkou
„A pak???"
Nemůžu slíbit, že už nikdy nikam nepojedu, ale to, že se vždycky budu vracet a rád, klidně odpřísáhnu.
Jindra Pařík 1.7. 2013
