Jedu už několik hodin podle kanálu a pořád jako bych stál na místě. Stále ta samá polní cesta, hnědozelená voda nalevo, a žluté řepkové peklo napravo, nebo naopak, když mě náhodou převede mostek na druhý břeh té proklaté vodní cesty.
Hypnotizuji tachometr, každých pět kilometrů na minutku zastavím, protřepu ruce a každých deset kilometrů se trochu napiji vody. Snažím se rozbít monotónnost té nudné dřiny, ale popravdě, moc se mi to nedaří. Dneska to mám fakt daleko. Mapa říká 175 kilometrů, ale bude to určitě víc, vždycky to tak bylo.
Kilometr sem, kilometr tam, bude to minimálně 14 hodin v sedle, ale spíš také budu muset přidat. Vyjel jsem z Bar-le-Duc v šest hodin ráno, do cíle předposlední etapy v Chateau-Thierry bych chtěl přijet mezi osmou a devátou večer, tedy za světla.
Kdybych jel po asfaltce, to by se to jelo, kličkování mezi loužemi a kameny na té polňačce mě vážně rozčiluje, ale můj z domova promyšlený plán velí jasně: drž se vody, nenech se zlákat navigací ani směrovými tabulemi, podle vody je to nejpohodlnější a nejkratší.
A také nejnudnější.
Dochází mi pití.
Sláva, alespoň na chvilku se podívám do nějakého městečka a pak zase zpátky k vodě....
Nemůžu si pomoci, on mě ten nahoře asi vážně má rád.
Jen jsem vyjel na okresku, vidím nápis jak hrom „Vous etes en Champagne Ardenne".
Jsem v kraji Champagne a svítí slunce.
Ano, přesně na tohle jsem se celý rok těšil.
A je tu i pekařství s loupáčky, rozinkový šnek, a také trochu pohublá, v tváři poďobaná, přeci stále usměvavá Francouzka s přáním „Bonne journée".
Socha na náměstí zobrazuje sedícího hrdinu, kterého lepá krasavice právě dekoruje vavříny.
„Trochu předčasné" pomyslím si „do cíle mám ještě, nebo vlastně už jenom, dvě stě kilometrů. Ale i tak to potěší, v cizím městě v Champagne a mám tady sochu, a i s madam."
Vrací se mi ten krásný pocit, že tu pořád ještě jsem.
Už neodpočítávám kilometry, letím podél kanálu, jak ten šíp savanou, a s ním letí srdce mé....
Chalons-en-Champagne - mi zní jako kouzelné slůvko z pohádky, kterým se otevírá skála a vchází do říše velkých cílů a splněných snů.
„Tak mám půlku za sebou, teď už jen párkrát šlápnout a jsem tam" raduji se v duchu a píši Soně: „Tak už zítra, sejdeme v Paříži!".
Také po internetu objednávám a platím hotel, nedávám si šanci selhat.
Beru ten lepší a dražší, řetězec Campanille. To bývají řadové bungalovy, nepovleču kolo do schodů, ale zajedu přímo do ložnice. A taky je tam kávovar, vana, velké froté ručníky a vůbec pohodlí, na které se těším.
„Mluvíš anglicky" ptá se mě ten kluk u oběda, jak jinak než v „kebaberii".
„Já ano, ale ty máš s angličtinou problém", pomyslím si, ale odpovídám s přízvukem jako Jacques-Yves Cousteau z lodi Kalypsó: „Trochu rozumím".
„De donde?" optal se mě tedy pro jistotu španělsky.
„Z Čech, Česká republika!"
„???"
„Praga, Prague, Československo!"
„Jak daleko?"
„Un mil..."
„Tisíc???"
„Qui."
Palce letí nahoru a je mi nabídnuto, ať si přisednu, že mi zaplatí pivo.
„Vážně rád bych chlapci s vámi poseděl a pokecal, tou naší evropštinou, ale musím dál."
A tak jedu nejprve podél kanálu, pak podél řeky Marny, na svazích pěstují révu, a já mám pocit, jako bych se vracel domů.
Épernay, Dormans, Passy sur Marne, do cíle 15 kilometrů, a pak už jen deset, zapínám navigaci, aby mě vedla přímo k hotelu.
Je tři čtvrtě na deset, jsem v Chateau-Thierry, padá tma, ale to je mi fuk. První doleva, pak 300 metrů rovně, zahnu doprava a pak už jen 3 kilometry rovně a jsem tam.
„V deset večer bych mohl dostat v hotelu ještě něco k jídlu, kuchyň obvykle zavírají v půl jedenácté. A taky si dám pívo, teda asi tři" dělám si laskominy.
„Odbočte doprava" hlásí navigace a tak točím.
Jak se slušně řekne „á doprdele".
Nevím, nechám to tak.
Je to rovně, ale do kopce. Do ukrutného kopce. Do nejhoršího kopce dnešního dne, a já mám 175 km v pedálech. Nějakých sto, stopadesát metrů se snažím, ale pak sesedám a vedu. Po dvou kilometrech chůze do svahu se loučím s večeří, právě teď zavírají kuchyň.
Za čtvrt hodiny zavřou i pípu!
Nezavřou! Už ho vidím, zeleně svítící neon „Hotel".
„Už je to skoro rovně, nasedej, nebuď bačkora!"
„Bon soár, mám tu rezervovaný pokoj!"
„Ano, mesjé, pokoj číslo jedna!"
„Dostal jsem jedničku! Ostatně, jak jinak...." pomyslím si ale říkám:
„Aj tak sme stále frajeri!"
„Prosím, nerozuměla jsem?" ptá se slečna recepční s nechápavým úsměvem.
„Jestli bych mohl dostat jedno, nebo raději hned dvě piva?"
„Samozřejmě, třeba tři, ještě čekám na jednoho opozdilce. Velké?"
Jak se může někdo tak hloupě zeptat.
Inu, Champagne.
Jindra Pařík 25.6. 2013
