Naboden na jehly pohledů posedávajících hostů projdu zahrádkou a restaurací k baru.
„Měl bych zde mít rezervaci?" vysoukám ze sebe po obvyklém pobonžůrování.
„Vchod do hotelu je z druhé strany. Musíte ven a doprava za roh!" zazní studeně nevlídná odpověď.
Odtlačím tedy kolo za roh, kde u skleněných dveří, s nápisem „vstup do hotelu" jej zamknu, brašny beru přes rameno, otevřu dveře a po dvou krocích stojím před recepční deskou.
A za ní sedí úplně ten samý mládenec, co jsem s ním mluvil před minutou.
„Vy jste dvojčata?" vyhrknu překvapeně.
„Ne, to jsem já" ukazuje mi se smíchem do chodby, na jejímž konci vidím ten výčep. Jenže zezadu.
Kluk se dneska zřejmě nudil, tak si trochu hraje.
To já se vůbec nenudil.
Vystrašen předpovědí větrného dne, vyjíždím raději ještě za tmy.
Dopoledne vždycky fouká méně, musím se snažit dojet, co nejdál to půjde, a pak děj se vůle Páně.
„Jde to dobře" libuji si na prázdné silnici. Vítr žádný, kopečky mírné, pořád proti proudu řeky.
„A k čertu!" zastavuje mě v rozletu známá dopravní značka.
Jsem ve Francii a ne Německu, takže „zákaz vjezdu cyklistům" nenabízí alternativní cyklotrasu, poraď si sám. Ještě před rokem by se mě zmocnilo zoufalství, že celá moje naplánovaná cesta je pro cyklisty zakleta a že si zajedu o polovinu více, abych dosáhnul cíle.
Teď vím, že je to jen taková francouzská hra na obchvat města či vesnice.
Tři kilometry „okruhu" ve čtyřech pruzích a pak už zase běžná státovka, kam mohou nejen cyklisté, ale i traktory a koňská spřežení.
Google Maps potvrzuje, že se nemýlím. Na satelitu jasně vidím, kde končí čtyřproudovka. Nacházím nejkratší cestu k tomu místu a vyrážím dál.
Prašný povrch, občas nějaký kámen?
Těch pět kilometrů vydržím. Hlavně že neprší. Ale ani to ne.
Hlavně že nefouká.
Pořád ještě je čas na snídani, a já už mám za sebou 50 kilometrů.
A před sebou 60, a ty už podél řeky nebudou.
„Jak rád bych si teď dal dršťkovou a pořádný kus chleba" stýskám si nad kroasánky.
„To má být snídaně pro chlapa na úpatí Pyrenejí!"hecuji sám sebe.
Zlatý loupáček, říkám si za pár hodin, když vytahuji něco placatého, co mi z něj v brašně zbylo na vrcholku té zpropadené hory. V kopci vážně vyhládne.
Zjišťuji, že uvažuji v termínech stavitelů železnic.
Stoupání je dobře, jakékoliv klesání je špatně. Je to „ztracený spád".
Ráno jsem vyjel ze 130 metrů nad mořem, zítra bych měl stát 2400 metrů nad jeho hladinou.
Zatracených, ztracených spádů zažiji ještě pár, než jsem nejvýše, co se dnešní den mohu vyšplhat, v průsmyku Col du Chioula 1431 metrů. Fotku domů a jede se dál.
S kopce.
„Teď si klidně foukej" směji se škodolibě sílícímu větru.
„Vyšlo to, schoval jsem se před větrem za ty hory" raduju se trochu dětinsky.
„Zítra přejedu ten kopec!" těším se.
„Fakt jsem to dokázal!"
Mám za sebou první opravdovou horskou etapu.
Ne první letos, ale tu úplně první v životě.
V pětapadesáti.
Zasloužím si večeři.
„Co to bude pane?" směje se na mě ten kluk ve vínové košili.
„Zase ty?" nevěřícně kroutím hlavou.
„Doufám, že to také nevaříš?" snažím se vtipkovat-
„Myslíte si, že to neumím?" okamžitě dostávám ledovou sprchu.
„Ne, máme kuchaře, mimochodem, skvělého kuchaře, pane!" směje se.
„Jste přece ve Francii!".
Ano, dneska jsem ještě ve Francii, zítra budu v Andoře!
Dá-li Bůh.
Jindra Pařík 5.6. 2014
