Konečně kousek přímého úseku, za tři, točím mírně doleva a v tom je vidím.
Vynořili se tam jako zjevení, vzpomínka nebo snad výčitka?
Pozapomenutá minulost a špatné svědomí.
Jak jsem to mohl dopustit, takhle zfotrovatět!
Jedou za sebou, ti dva, kolo na kolo, napěchované boční brašny kryté spacákovou, odhodlaně šlapou proti tomu kopci. Ze staženého okýnka letí palec vzhůru: „Jste pašáci, kluci!"
„Co ti je, stalo se něco?" ptá se Soňa ustaraně.
„Ale, nic, to ti borci na kolech, tohle už nikdy nezažiju, na to nemám" snažím se, aby to znělo spíše smířeně než poraženecky, jako konstatování situace, pochopení svých možností a limitů.
Místo odpovědi mi pohladila ruku na řadící páce a podívala se na mě s tím konejšivým výrazem, kterým jako by chtěla naznačit: „To nic, z toho se nestřílí, je spousta jiných důležitějších věcí na světě."
Poprvé za celou cestu si mohu přispat, ale nejde to, budím se krátce po čtvrté a pak už nezaberu. Tak tedy dneska!
„Ne, snídani mi nepočítejte, nesnídal jsem!" odsekávám recepční trochu podrážděně. „Snídaně se podává od sedmi" píší v hotelovém prospektu. V osm v jídelně ani noha a ani náznak, že by se někdo snažil něco k jídlu nachystat. Balím a jedu.
Kroasánek koupím v pekařství na rohu.
Dvacet metrů rovinka a pak začínám stoupat.
Dalších 38 kilometrů bude jen do kopce.
Nebojím se toho, těším se.
Ale bude to trochu bolet. Po včerejší horské etapě mě vždy po rozjezdu protivně bolí stehenní svaly, po pár šlápnutích to vždycky přejde. Čím delší pauza, tím více rozjezd bolí.
Sunu se pomalu vzhůru podél řeky, pár smyček a jsem v poslední francouzské vesnici L'Hospitalet-près-l'Andorre. Tady končí železnice.
Dál už natvrdo jen serpentýny.
Je to krása, ty hory, potůčky, vodopády, ve strouze podél silnice zurčí tající sníh.
Do Pyrenejí se sálajícím jižním sluncem dobývá jaro.
A taky já.
Určitě je spousta důležitějších věcí na světě.
Opravdu?
Ne pro mě, ne dneska.
Představoval jsem si to trochu jinak.
Tedy, že jedu sám, titěrný a maličký, proti té obrovské hoře, neústupně ukrajuji metr po metru, navzdory únavě z dlouhé cesty a bolesti. Rvu se víc se sebou než s tím kopcem.
Skoro všechno je pravda.
Až na to, že vůbec nejsem sám.
Před chvilkou mi cinknul mobil, smska od kolegy z Nakole, drží palce, je se mnou v tom stoupání. Skoro každé auto co mě míjí, ať už jede nahoru či dolů, na mě mrká světly nebo vytrubuje, ale ne tak jako u nás na silnici: „Padej do škarpy ty pumpičko!".
Ti lidé mě zdraví, mávají, vztyčené palce, povzbuzování „Šlapej, šlapej!"
Sám?
Tak to ani náhodou.
A tak se ani nervu a nepřemáhám sám sebe, jedu si jak na přehlídce, mávám na oplátku a rozdávám úsměvy, jak hvězda filmového festivalu na červeném koberci.
Jsem v Pas de la Casa, hraniční město v Andoře.
Už jen čtyři kilometry, tři, dva...
Nalevo na sjezdovce se lyžuje, je to zvláštní. Silnice úplně suchá a o kousíček dál metr dvacet sněhu a děcka na snowboardech. Na vrcholek mám asi pět set metrů, když z na vyhlídce zaparkovaného auta vystupuje mladá žena, udělá si z dlaní trychtýř a křičí: „Bravo monsieur!"
A pak jako chlap úplně selhávám.
Nestačím polykat, začíná mi téct z očí i nosu, brečím jako mimino.
Jsem šťastný a zároveň mi je to všechno nějak divně líto.
Chtěl bych, aby žil táta, ten to do mě pořád vtloukal: „Synu, stačí chtít...".
Setrvačnými pohyby pedálů jedu dál a najednou za zatáčkou konec, vrchol, výš už to nejde.
Dvanáctý den od startu na Rozvadově a po 1691 kilometrech, pár minut před čtvrtou odpoledne si znovu uvědomuji: Que c'est beau la vie - tedy - Jak krásné je žít.
Jindra Pařík 9.6. 2014
http://www.youtube.com/watch?v=lklP95xIEpo
