Na každém jednání působím poněkud nezvykle, kolegové kolem pořád něco sepisují a já jen sedím, a snažím se dávat pozor. Ne že bych měl fenomenální paměť, na kterou se mohu vždy stoprocentně spolehnout, ale vím, že ty nejdůležitější věci, jako jsou termíny a dohody o financování si budu pamatovat, a další technické detaily stejně někdo sepíše a pošle mi zápis.
A když si to pamatovat nebudu, a ani nikdo jiný to nezaznamená, asi to nestálo za to.
Nemohu říci, že můj šestý den na cestě za to nestál, ale nevzpomínám si z něj skoro vůbec na nic, vlastně jen těch pár fotek co jsem pořídil, mi mlhavě připomíná, kudy jsem vlastně jel.
Ráno jsem byl překvapivě svěží, když zvážím, jaká jsem byl troska předchozí večer, ale ta „kuráž" mě rychle opustila, když jsem nahodil navigaci a zjistil, že jsem doma, v pohodlí své pracovny, si na dnešek naplánoval příjemných 190km.
„Tohle nezvládnu" přičemž si uvědomuji, že IBIS na předměstí Lyonu, ve Villefranche sur Saone, mám již objednaný a zaplacený. Nezbývá než přetrasovat a cestu napřímit.
Původně jsem měl v plánu pokračovat podél kanálu Rhona-Rýn, který pod Dole spojuje řeku Doubs a Saone, a po jejím břehu pokračovat na Chalon a dál až do cíle, rozhoduji se, že oželím rovinku u kanálu i romantiku meandrující řeky a vezmu to rovně po státovce a v Chalon se vrátím na původně naplánovanou trasu. Ušetřím asi dvacet kilometrů a ty se večer budou hodit.
Nedělní ráno, silnici mám jen pro sebe, velmi mírné kopečky, auta žádná, rozhodnul jsem se správně, libuji si. Snídám tradičně v pekařství a poučen včerejším kolapsem, schovávám si dva kroasánky „na potom". V brašně z nadýchaného pečiva nadělám placky, ale vím, že v podvečer mě přijdou i tak vhod.
U Saone zjišťuji, že moje z domova naplánovaná cesta není hezká asfaltka podél říčního břehu, ale trávou zarostlá polňačka, improvizuji tedy. Kopíruji trasu Sluneční dálnice - Autoroute du Soleil a vytvářím si vlastní Veloroute du Soleil..
Po pravé ruce dálnice, nalevo řeka, šněruji okreskami v tomhle pár kilometrů úzkém pásu čelem k slunci, tedy na jih.
Do cíle dojíždím celkem svěží, a co více si přát, pár metrů od hotelu míjím bufet „pana Woka". Rychlá sprcha a už do sebe soukám kung-pao bez rýže, jen jako předkrm.
Zmrzlina pomáhá jídlo v žaludku trochu porovnat a už zase šmejdím u toho samoobslužného pultíku, až je mi skoro trapně, ale co se dá dělat - ne Vy pane Woku - to hlad je můj kuchař.
O den blíže k cíli a zase o den starší.
To sluníčko mě leze na mozek.
Jindra Pařík 21.5. 2014
