Zmizely německy rachotivé -heimy a -kircheny a vystřídaly je cedule s romanticky koketními názvy vesnic jako Voujeancourt a Etouvans, či jmény městeček naznačující geografickou polohu jako Damiperre-sur-le-Doubs nebo L'Isle-sur-Doubs.
A v tom posledně jmenovaném sedím na náměstí v pekařství honosícím se označením Salon de The, přede mnou talířek nadýchaným francouzským pečivem a svůdně vonící kávou. Myslím na Soňu, tohle ona miluje. Nalila by si ohřátou smetanu do kávy, zamíchala lžičkou, přivoněla, usrkla a řekla by „je dobrá" a pak by mě vzala ruku do dlaní a něco hezkého řekla...
„Tak dost!" poroučím si. „Vyfotíš a pošleš, ale ne teď", je sobota, krátce po osmé, doma, stejně jako tady, všichni ještě spí. Třicet za sebou, stotřicet před sebou, není čas na nostalgii.
Je to tu nádherné. Nejdřív je plavební kanál veden podél řeky Doubs, nalevo voda, napravo voda, pak funkci dopravní cesty přebírá řeka a asfaltovaná stezka kopíruje její tok. Navigaci nepotřebuji, stačí se držet vody.
Tedy občas taky ne. To když v cestě stojí oplocený železniční přejezd. Zkusím cestu podél trati, po kilometru končí na palouku, obrat návrat zpátky, přes most na druhý břeh a kopeček. „Ta rovina už mě stejně nudila" přesvědčuji se a daří se mi to. Zezhora pak koukám přes hřbitovní zeď, kudy jsem to mohl jet, kdyby se mi podařilo dostat přes tu železnici.
Z jednoho vršku se nestřílí, párkrát šlápnu a už jsem zase v údolí řeky.
Trochu mi to připomíná údolí Sázavy nebo Berounky, jen panoráma nehyzdí rekreační chatky a domky, které jsou výsledkem nekonečné píle a kreativity našich krajanů kombinované s menší než malou mírou výtvarného vkusu.
Znova myslím na domov, beru to jako znamení, a tak vytáčím: „Soňa". Jakmile to začalo zvonit, uvědomuji si, že způsobím poplach, tedy první moje věta je „Všechno je v naprostém pořádku". Doma taky všechno jak má být, ale než si to řekneme, mobilní operátor si pěkně namastí kapsu.
Slunce začíná řádně připékat, jsem připravený na déšť, kroupy, mlhu, ale ne na blankytnou oblohu. Až budu míjet nějaký obchod, musím si koupit nějaký ten krém, zdá se, že mám už trochu spálené čelo, nos a uši. Cesta ale utíká, hlídám si tachometr, abych se posunoval dopředu rychlostí kolem 20km/h, mám už vyzkoušeno, že tahle rychost je na rovném asfaltu pro mě optimální, docela svižně jedu dopředu a přitom neplýtvám zbytečně silami, nedřu se a můžu se radovat z té krásy kolem. Jedu teprve na Besançon, ale už sním o Středozemním moři.
Jestli je tam stejné počasí jako tady, tak to bude na koupání.
Ze snů mě probouzí kolega cyklista. V zrcátku vidím, že se už pár minut drží za mnou v závěsu. „Veze se, lenoch jeden" pomyslím si a trochu přidám, abych zjistil jak to je. A opravdu, lepí se mi na blatník jako klíště, asi po čtvrthodině zrychluje, předjíždí mě a čeká, až ho dojedu.
„Férový kluk, střídá mě na špici". Konečně mám šanci si jej pořádně prohlédnout, brašny, světla, blatníky, to není žádný výletník, co se jede protáhnout po obědě, to je našinec. Teď to vidím, na levé brašně má vlaječku s nápisem Portugal.
„Ty jsi z Portugalska?" dojíždím jej a zkouším to francouzsky.
„Ano, a ty?"
„Z České republiky" a tím je bohužel moje schopnost francouzské konverzace vyčerpána, ruce mám na řídítkách, nohy na šlapkách, chybí mi komunikační nástroje.
Kolega to pochopí a přechází do angličtiny.
A tak jedem bok po boku, prázdnou cyklostezkou, vyprávíme si, kudy, odkud a kam.
Miguel, tak se jmenuje ten kluk, jede z Bratislavy domů, do Portugalska. Podél Dunaje, Rýna, a teď Doubs. Nežene to, tak stovku denně, má na to pár měsíců než začne letní sezóna. Vlastní totiž u moře restauraci a hotel, a teď je tam mrtvo, tak trajdá kolmo světem. Před pár lety se rozvedl, a tak si prý už může dělat, co chce. A jemu se chce cestovat a poznávat lidi.
Příští rok pojede do Jižní Ameriky.
„Sám?" ptám se, i když odpověď už tuším.
„Jasně, sám!" odpověděl rázně a zrychlil na 25km/h.
„Není to nebezpečné?" kolikrát jsem tuhle otázku slyšel a teď se sám takhle hloupě zeptám.
„Nebezpečné? Já ti povím co je nebezpečné, kamaráde!" rozohnil se a zařadil těžší převod.
„Nebezpečné je sedět doma na gauči, koukat na televizi a tloustnout!" a už zase zrychlujeme.
Svištíme podél řeky, klábosíme, smějeme se, a zjišťuji, jak oba, i kdy každý z úplně jiného prostředí, jsme vlastně stejní či podobní.
„Tak já jsem pro dnešek doma!" loučí se Miguel v Besançonu , společné foto, výměna vizitek a slib, že „kdykoliv pojedu přes Portugalsko" že se stavím a samozřejmě on zase u nás „kdykoliv bude někde poblíž".
Těch dvacet kilometrů s Miguelem bylo příjemných a také hodně rychlých, do cíle mi zbývá už jen 60. Do sedmi budu v Dole, ale teď si musím chvilku odpočinout.
Sedím na lavičce a prohlížím si na tabletu mapu. Tady ale nic nevymyslím, neexistuje žádná zkratka. Jak jsem se připojil k internetu, mňouknul mi Skype.
Honza se ptá: „Kde jsi?"
Píšu mu polohu a popravdě dodávám:
„Ty chlape, mám toho plný kecky, Miguel mě strhnul, nevím, jak dojedu."
Honzovi to smím přiznat, ale už nikomu jinému.
Ani sám sobě.
Nakonec jsem dojel, 168km, stihnul jsem i otevřený supermarket.
Jak jsem to dokázal, sám nevím, protože jsem na šrot, spálený od slunce, bolí mě všechno, na co si jen vzpomenu, a chce se mi umřít.
„Jak je?" ptá se mě večer Soňa smskou.
„V životě jsem se necítíl lépe." lžu, a mám strach, že ona to ví.
Jindra Pařík 16.5. 2014
