„Říkal si, že mám zavolat z Rozvadova?!"
„Ty už si tam? Bezva, tak zavolej zase z německo-francouzské hranice a buď opatrná!"
To snad ne, já spal deset hodin jako nemluvně. Zatažené těžké závěsy navozují dojem hluboké noci a ono už je osm hodin ráno. Soňa podle plánu opouští vlast naším rodinným traktorem. Jen jsem se zbavil strachu o motorek, baterky, centrálu nebo dráty, protože těch 40 km do Paříže klidně už dojdu pozadu, zase další obava. Jak ta holka dojede?
Cestu zná, umí řídit dobře, ale skoro dvanáct set kilometrů, byť po dálnici, je slušná porce a ona je zvyklá na svojí nákupní tašku a ne na traktor. Snad nebude zase závodit.....
Ale bude, to bych jí nesměl znát, bude si užívat silného vozu a neomezené rychlosti na německých dálnicích, člověk aby se pořád něčeho bál.
Za hodinu i já jsem v sedle, vymydlený, vypraný, kolo i vozík umyté, chci, abych vypadal, jako že se vracím z výletu na Kokořín. Čeká mě hnusných deset kilometrů po rychlostní silnici N3 a pak už v Paříži ke Canal de l'Ourcq a ten už teče přímo pod okny IBISu v La Villete.
Těch deset kilometrů bylo ošklivějších, než jsem čekal. Nikde žádná značka, že tam nesmím, ale přesto, na čtyřproudovce strejda na kole s vozíkem nemá co hledat. Rozblikal jsem všechna světla na kole i vozíku a očima hypnotizoval navigaci - řekni už konečně: „za 200 metrů odbočte vpravo!"Řidič každého třetího auta troubí, jako by snad měl pocit, že nevím, že to kolem mě hvízdají stotřicítkou.
A pak za viaduktem konečně klid.
Předměstí tak francouzské, že by mě nepřekvapilo, kdybych tu potkal Jean-Paul Belmonda v roli policejního komisaře převlečeného za bezdomovce.
Minu ještě tři odbočky doprava a pak už tam musí být most přes „můj" kanál. Mám pocit, jako bych se viděl zezhora, jak se na té mapě, kterou jsem si včera před usnutím vrýval do paměti, pohybuji. Je to přesně tak.
Z obou stran kanálu cyklostezka, tedy asi dříve to cyklostezkou bylo. Zřejmě narychlo zaválcovaný asfalt na původní hliněnou cestu, protože na cestě jsou boule, asfalt potrhán kořeny stromů, kodrcám poslední kilometry.
To že je obloha krásně modrá a slunce příjemně hřeje, mě nepřekvapuje, tak nějak jsem ve své domýšlivosti nepočítal s tím, že by tomu mohlo být jinak. Znova mobil - Soňa - hm, tak už je to tady, něco se děje, přece ještě nemůže být na hranicích.
„Ano, Soni?", klid, nedat najevo strach a nepanikařit.
„Jsem v Saarbrückenu, říkal si, ať se hlásím" švitoří zvesela.
Šlaka jestli jsem to nečekal, přepočítávám rychle v duchu průměrnou rychlost a vychází mi něco přes sto třicet, to znamená, že tam měla kdekoliv to šlo, neustále sto šedesát. Prý že pojede pomalu.
„Tak dobře, tak pokračuj a brnkni mi, až budeš vjíždět do Paříže, budu někde ve městě, abych se vrátil do hotelu. A nezapomeň, tu první odbočku, co tě navigace bude hnát, neber, jeď furt rovně až k Pont Bercy, a pak na Periferique, pak už tě to povede dobře."
„A proč?" ta holka už zase odmlouvá...
"Protože je to tam blbě značený, a ty jak to neznáš, najedeš místo na Periferique do garáží obchoďáku a nejen, že zaplatíš za parkování, ale ještě si zajedeš, protože tam navigace trochu zlobí" vysvětluji důrazněji.
Musím si přišlápnout, Soňa jede jako drak, abych stihnul vůbec obejet ten Etoile, než dorazí.
Vítězný oblouk jsem neobejel.
Než jsem v recepci přišel na řadu, ubytovával se přede mnou autobus bulharských turistů, než jsem odvláčel věci na pokoj a kolo odstrojil, bylo už půl třetí.
Nedá se nic dělat, pojedu udělat pár snímků jako důkaz alespoň na kopec.
Kolo bez zátěže lítá jako blesk, vyjel jsem až k Sacré-Ceur, rozehnal turisty u zábradlí a vyfotil stroj s věží pana Eiffela v pozadi, dolů kolem mlýna La Gallete, známého z Renoirových obrazů až k slavnému Červenému Mlýnu na poněkud ospale a zastarale jakoby neřestném Pigalle.
„Kde jsi?" překřikuji do telefonu hlučící turisty.
„Kde bych byla, na tom parkovišti v tom obchoďáku! Jak ven?"
„Zaplať euro, vyjeď doprava, a jeď pořád rovně, ničeho si nevšímej, rovně, než se navigace chytne. Pak už jí poslouchej, za chvilku se uvidíme."
Jestli sem si to nemyslel. Tím obchoďákem jsem projel dvakrát, než jsem se to naučil.
"Jak to vypadáš?"
„Co jako?"
„No podívej se, jak si odřenej!"
„Ale, to jsem se pořezal při holení"
„Odkdy si holíš kolena a lokty?"
Dokázala to, holka moje, dojela.
Přece nečeká, že jí řeknu, že jsem dvakrát škaredě upadnul na hubu.
„Ale, to dneska ráno, jak jsem odvyknul koupelnám a přivykl travičce, mi podjely nohy na kachlíčkách."
Ten její smích je pořád stejně zvonivý, jako když jsme se před 25 lety poznali.
„Tak ráno jedeme domů?"
„Ano, domů."
Mám v krku knedlík a neumím jí říci, aby to neznělo vylhaně a pateticky:
„Doma je tam, kde jsi ty."
Jindra 20.7. 2012
