Jen ho nasadit, pospojovat kablíky, připřáhnout vozík a jedeme.
Ten „nahoře" mě stejně asi má rád, přestalo pršet a co víc, z nějaké kapsy mi vypadla dvoueurovka a já si mohu dát kávu z automatu. Tak sedím u stolečku, všechno zbaleno, popíjím kávu a čekám na svítání.
Dneska dojedu do Meaux, tam má být kempink a odtamtud už je to jen 40 kilometrů k mému IBISu v Paříži v La Villete. Ten Brufen je zázrak, rameno je v pohodě, jen trochu pobolívá naražené koleno, ale můžu se hýbat, neoteklo to, bude to v pořádku.
A už jedu a rovnou k řece Marně, která mě celý dnešní den bude přírodní navigací, když tu mojí nelze nijak připevnit k řídítkům. Sled jmen těch městeček umím, nemůžu zabloudit, pořád po pravém břehu řeky.
Tohle už je Francie! Champagne!
Děvče, co mi prodávalo dva loupáčky a jablečného šneka mi popřálo s milým úsměvem hezký den, to myslelo to asi upřímně, protože se její přání začíná vyplňovat. Uhlodávám kilometr po kilometru ze svého „metru" jak voják základní služby a začíná se mě zmocňovat zvláštní druh euforie.
„Den je krásný, den je krásný...",
valím se okreskou, nalevo řeka, napravo stráň z vinicí, leč moje cesta klesá či stoupá jen o metry, žádné hory či kopce mě už nečekají. Začínám si velmi silně uvědomovat, jaké to mám vlastně ohromné štěstí.
Nedělní dopoledne, deštěm pročištěný vzduch, sluníčko začíná hřát a já jsem ve Francii, sto kilometrů od Paříže. Jsem trochu polámaný ale zdravý, cítím se silný, jsem svobodný (tak jak jen ženatý muž svobodný být může), prostě: „Kdo z vás to má!"
Vzpomínka na nezapomenutelnou hlášku, zaplať Bůh již skoro zapomenutého politika, mě pobaví. Skupinka dětí, kterou míjím, mi mává a volá „bonžůr mesjé" a já jim odpovídám „bonžůr děcka" a nedá mi to se jich nezeptat „kdo z vás to má?" a děcka se smějí a dlouho mrskají ručičkama nad hlavou dokud nezmizím za zatáčkou, a já v pomatení mysli projíždím vesnicemi Champagne, a každého koho potkávám zdravím „bonžůr, kdo z vás to má?"
Lidi se na mě smějí a říkají „bonžůr mesjé" a taky „bon vuajáž" a tak jsem se probonžůroval až do večera do Meaux u Paříže.
Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem byl zklamán, když jsem zjistil, že kempink ve kterém jsem plánoval přenocovat byl zavřený. Představa noci na polním lůžku pod stanem mě neděsila, ale také zrovna nelákala, a tak přenocování v hotelu řetězce Campanile mě přišlo tak trochu vhod. Navíc jsem neměl výčitky svědomí, že jsem měl být pod stanem - no prostě nešlo to, co se dá dělat.
Zítra jsem tam. Už jen čtyřicet kilometrů!
Jen sórok!
Panebože, ze mě se z toho všeho štěstí stává snad kníže Myškin - tedy idiot.
Jindra 15.7. 2012
