Dana s dcerou je už zpátky na chatě. Táta k mému manželství změnil postoj.
Už to není jen moje bitva a válka, je tam jeho vnouče, a to strádat nenechá. Vzal si dovolenou a dodělal nejnutnější izolace, přivezl pračku, navozil brikety a obstaral propanbutanový sporák. Opravdu se stará a pomáhá.
Já se také změnil. Ne, že by vojna ze mě udělala svalnatého chlapa, ale něco se přeci jen stalo. Mám za sebou pár divočejších mejdanů se zdravotními sestřičkami a trochu delší poměr s „holkou od vedle" kasáren. Doma jsem za ten vojenský rok byl párkrát, ale nebylo nic.
K únavě a vyčerpanosti přibyl další pádný argument to „děcko".
„Umyl sis ruce? Pořádně?"
Tak tohle mě už dostává, jsem snad nějaké čuně, vím, co se sluší, než si dcerku pochovám!
Proč mě pořád sekýruje a ponižuje?
Táta, když zjistil, že mi doma zahálí rýsovací prkno, dostal nápad, že Danu zaměstná na vedlejší úvazek u nich v práci. Nic složitého vlastně se jedná jen o překreslování starých výkresů. Natáhnout na prkno a obkreslit na pauzák.
„Když dá holku spát, může si na hodinku, dvě sednout a obtahovat, že jo?"
Nechápe, že takhle to u nás nechodí a já nemám odvahu mu to říci.
A taky ty peníze dost potřebujeme.
Tak obtahuji po večerech sám.
Jenda už moc práce vedle nemá, rozjela se stavba „pláňáku", na kšefty bokem není čas.
Sekce jedna se montuje, sekce dvě je ve výrobě a sekce tři pořád na rýsovacích prknech.
Ale konečně se něco děje, na nábřeží vidím jak to, co jsme nakreslili, do sebe zapadá, nebo taky někdy ne, a pak mě honí montéři po lešení.
Na stavbě paneláku pokračujeme betonováním podlah a dlážděním lodžií.
Dal jsem se dohromady s Milanem a Tomášem, Milan je „opravdovský" zedník, Tomáš je zemědělský inženýr. Jedeme, zase v úkole, scházíme se odpoledne po práci a vždycky dvě lodžie vydláždíme. Já míchám a vozím kolečka výtahem do pater, Tomáš zaváží a Milan dláždí. Funguje nám to, ale stejně nic neurychlíme, letos bydlet nebudeme.
Ale tím, že chodíme odpoledne, mám šanci na jeden víkend volný, mohu něco dělat na chatě.
Chystám se na další zimu, tentokrát mě nezaskočí.
Na obklad podhledu musíme být dva, jeden drží, druhý šroubuje, musím za tátou.
Už na něj nemachruju, pěkně mně přistřihli křidélka.
„Jak vám to klape?" ptá se
„No, neklape. Neklape to vůbec. Už nevím, co mám dělat." definitivně rezignuji a žaluji.
„Víš, synu, něco rozbít je strašně jednoduché. Prásk a je to pryč.
Jinak, ty taky nejsi žádná výhra, to si nemysli. Musíš vydržet, teď je na prvním místě děcko, a vlastně bude napořád. Tak zatni zuby a nedej se!"
To jsou mi rady. Zaťaté zuby mám už tři měsíce a pořád nic.
„Máš telefon." křičí na mě Arnošt.
„Telefon, já? Kdo volá?"
„Tvůj otec!"
„Tati? Něco se stalo? Máma je v pořádku?"
„Jo, ta jo, ale ta tvoje slepice by potřebovala vykrákat!"
Průšvih.
Táta si udělal volno, že doizoluje a doobloží parapety.
To „umyl jste si pořádně ruce" ještě skousnul.
Neskousnul, když mu Dana přišla v jednu hodinu odpoledne oznámit, že dala dítě spát, a že má přestat dělat kravál.
„To ho nemohla vzít někam ven do kočárku!"
„Já nevím, já u toho nebyl."
„Víš co synu, ty mě taky polib!"
Príma den.
Ráno mě slíbili kluci z Hutních montáží, že jestli příště udělám takovou botu, že mě zhoupnou na jeřábu, teď táta a co bude doma docela tuším.
„Byl tady tvůj otec a choval se příšerně."
„To ty ses chovala příšerně, ne on! Takhle to nikdy nedoděláme, když v jednu vyhlásíš polední klid. To jsi nemohla vzít Jíťu do kočárku?"
„Nemohla, ona je takhle zvyklá, dítě musí mít svůj řád a rytmus."
„Proboha!!!"
Druhý den se dozvídám, že Dana s dcerou odjíždí na chalupu svých rodičů do severních Čech.
Tam nejen že nemají teplou vodu, tam nemají vodu vůbec.
Chytají dešťovku do sudů a pro pitnou chodí k sousedům.
„Jak dlouho tam chceš být?"
„No než to tady s tvým tatínkem doděláte...."
Aha.
Dana je už čtrnáct dní pryč, a vlastně mi nechybí.
Tady je něco špatně.
Láska tu už není, zůstal jen smysl pro povinnost.
Něco rozbít je tak strašně snadné....
Jindra Pařík 24.11.2014
