Arnošt, vysoký, zavalitější skoročtyřcátník, mě představil Ilonce, Jiřince a Láďovi - to byli konstruktéři, Arnošt byl statik, stejně jako padesátiletý šéf Jenda a já měl doplnit a posílit tenhle sehraný tým, který to spolu táhnul už přes deset let.
Teď jsou „detašované pracoviště konstrukce mostárny ČKD Slaný", přešli před rokem jako celá parta z PPÚ.
Všichni mně okamžitě tykali a vyzvali k tykání.
„Trochu jsme si tě proklepli, než jsme tě vzali" spiklenecky na mě mrknul Arnošt a já netušil, o čem mluví.
„Láďa Votlučka i Alice Bártlová říkali, že ti to půjde. To nevíš, že docentka Janatková z katedry mechaniky je Jendova manželka?"
Nevěděl jsem nic.
Nevěděl jsem o doporučení docentky Bártlové, znal jsem jen inženýra Votlučku, učil mě a byl vedoucím našeho kruhu „ocelářů". Koncem studií mě pozval do kabinetu a zeptal se:
„Už máte nějaké místo?"
Neměl jsem nic, tak mi dal telefon, ať si zavolám a odkáži se na něj.
„Tam vás už doučí, to co jsme nestihli, to mi věřte!"
A teď tu jsem. Ve svém prvním opravdovém zaměstnání.
Mám děsnou chuť počítat a projektovat. Nejraději bych dělal nějaký most, pořádný most.
Ale dostal jsem nakreslit dílenskou schodů.
Žádné velké schodiště, tři stupínky, metr široké, někam do haly, na tom není co počítat, jen se to svaří a doveze v celku.
Napínal jsem si pauzák, že to odpoledně vystřihnu, ale Arnošt mě zastavil.
„To nemá cenu dneska začínat, za chvilku jdeme za Ivem od jeřábníků, má padesátiny. Dneska nic nerozjížděj!"
Celé patro ČKD Slaný v Hybernské slaví. My z konstrukce mostárny, kluci ze specielních jeřábů, i parta z důlních strojů. Rýsovací prkna vodorovně, chlebíčky, a litrovky pražského výběru. Ivo je už v náladě: „Vítej na palubě Titaniku!" vykoktal a odkymácel se dál.
Slaví se celé odpoledne, ve tři, tedy dvě hodiny před koncem pracovní doby přijíždí delegace vedení ze Slaného, předat Ivovi pozdravy od náčelníků a věcný dar.
Zřejmě už také slavili cestou, protože výslovnost mají ti odboráři podobnou té Ivově.
„Tak co jsi dělal, první den v práci?" ptá se mě v autobuse domů Dana.
„Nic, pařili jsme. A ty?" Dana ve stejný den šla také do svého prvního zaměstnání, oddělení přípravy u Pozemních staveb Praha, promovali jsme stejně, ona ale na čtyřletém oboru „Ekonomie a řízení stavebnictví".
„No řešilo se, kam mě posadí, asi mě nijak urgentně nepotřebují, co budu dělat nevím."
Pomalu si zvykám.
Ráno autobusem v 5:50, o sedmé na píchačkách, večer v 17:45 domů, s Danou se scházíme na autobusovém nádraží na Pankráci. Někdy jezdí o autobus dřív, měsíc zaměstnaná, a vlastně žádnou konkrétní práci po ní nikdo nepožadoval. Jen něco srovnat, utřídit a tak, když to jde, nechá se poslat s poštou nebo tak, a uteče domů.
U nás to nejde, máme píchačky.
Ráno si ale nesmím píchat, protože Láďa, ten přijíždí do práce nejdřív, píchá automaticky všem. Hodí se mně to, protože sedmou bych stíhal jen za nejpříznivějších okolností, kdy vyběhnu z autobusu a chytím přesně vlak metra. Jinak příjezd do práce v 7:05 a to šéfové ve Slaném neradi vidí. Píchačky musí být v pořádku.
S prací je to jinak.
Druhý den jsem vystřihnul ty schody, třetí den slavil Václav od důlních mašin odchod do důchodu, ve čtvrtek byl Arnošt s Jendou na nějakém jednání, takže jsem mu schody předal až v pátek ráno. Stydím se, za týden v práci jsem udělal jedny pitomé schůdky, které zámečník svaří bez projektu a dílenské dokumentace sám za pár hodin.
„Ty sis nějak pospíšil?" řekl Arnošt a já zase nevěděl, co si mám myslet.
„Musím Jendovi říci ať tě zapojí, jinak bys nám kazil normy."
„Jiřinko, už máš to F4?" slyším odvedle volat Ilonku, jako skoro každé úterý.
„Nemám, to je to tak složitý, Ilonko, počkáme na Ládíka."
Ládík se vrací ze svačiny a kontroluje holkám ty křížovky.
Rozvedený pětatřicátník, skvělý konstruktér, ale stejně jako obě děvčata, nezačne pracovat, dokud celý ten sešit s křížovkami nevyluští.
„Jak tohle může fungovat?" brblám si pro sebe, ale Arnošt má uši všude.
„Nefunguje to, brzo se to soudruhům sesype..." prohlásí rezolutně
„Už máš tu plošinu?" houkne na mě a pak dodá smířlivě: „Neboj, říkal jsem ti, že jsme si tě proklepli..."
Jedeme na dvou frontách.
Ale poměr není půl na půl, spíše tak dvě třetiny na Jendu, a třetinu na ČKD. Dílenskou dokumentaci. Všechno zařizuje Jenda, shání a rozděluje práci a peníze a my kreslíme. Holky míň, Láďa, já i Arnošt občas zůstáváme přes čas, když se blíží termín.
Peníze dostáváme ale stejné, tedy z melouchů.
„Nepřemýšlej o tom" říkal mi jednou na jedné z četných oslav Láďa.
„Jenda ví, co dělá, postará se o nás všechny, holky mají děcka, tak tu nemohou být déle."
Nemohou být déle, ale nejdou mi do hlavy ty křížovky. A pak ty hodinové telefonáty s dětmi, manželem, kamarády. Taky mně děsně vadí ty neustálé oslavy.
Potřeboval bych dělat co nejvíc, ale tím by se profláklo, že dělám na melouchu.
Za těch pár babek co mě dává ČKD bych se přeci nepřetrhnul, to je každému jasné.
„Láďa, ten z nás toho nakreslí a nadře nejvíc, a je spokojený, budu i já" říkám si.
Přesto to ve mně hlodá.
Proč nemůžu normálně pracovat, proč mám v pracovní době slavit narozeniny kdejakého strejce?
Proč nás fabrika za práci neplatí stejně jako ten MON přes Jendu?
Přitom, protože dílenské dokumentace je nedostatek, i naše fabrika jí od MONu kupuje, mnohem dráž než od nás, tu ovšem kreslí jiní kolegové, třeba z Ostravy.
Nic z toho mi nedává smysl.
Jak to může fungovat?
Kdy si neprojektuji ten svůj most?
Jenda slíbil, že jak něco takového přijde, bude můj.
Věřím mu.
Jindra Pařík 18.11.2014
