Před tím s ním hodinu seděla Dana, teď přišla řada na mě. Každý sám, odděleně.
Když vyšla ze dveří, tvářila se jako vítěz.
„No přeci tu vaši verzi příběhu, tu mi povídejte!" Pomalu hledám slova.
„Nezapomenul jste na něco?"
Pochopitelně, bylo by to delší, snažil jsem se držet jen podstatného.
„Nemyslím si, asi ne."
„Třeba na to, jak jste svoji ženu několikrát zmlátil?"
Cože, to mu řekla?
„Nekřičte tu na mě, prosím!" snaží se mě uklidnit.
„Promiňte, doktore, na tohle já nemám."
„Tak zase příští týden, osmnáctá hodina, vyhovuje vám to?"
Plížím se z ordinace ven jak zpráskaný pes.
Chtěl jsem cestou od psychologa pozvat Danu někam na kávu, nebo sklenku bílého a promluvit si s ní v klidu, ale po tomhle nemůžu. Cestou k metru mlčíme.
Za týden to samé. Nejdřív Dana, pak já.
Tentokrát už ale nemá ve tváři vítězství.
„Jsem rád, že se některé věci vyjasnily a byly uvedeny na pravou míru, tak zase za týden, pane inženýre?"
Ujasnily, uvedeny na pravou míru, a teď ten inženýr, to jako z ní dostal, že jsem jí nebil?
Dana říká, že ještě něco má, na metro jdu sám, ona odchází na opačnou stranu.
Potřetí jdeme do ordinace už oba najednou.
„Teď si řekněte, co byste jeden od druhého chtěli a přáli si, nejdříve vy" otáčí se ten klučina-psycholog na mě.
„Aby se ke mně Dana s dcerou vrátily, mám všechno připravené!" vyhrknu nedočkavě, vlastně to jsem celou dobu chtěl Daně říci.
„Kdy se mají vrátit?"
On se vážně ptá jak malý kluk.
„No přeci co nejdříve!"
„Řekněme do Vánoc?" napovídá.
„Tak na to zapomeň!" vykřikuje Dana.
„Do té myšárny mě už nedostaneš, vrátíme se do bytu na Zahradním Městě, až se ho uráčíš dostavět!".
Pic kozu do vazu. Tak táta měl zase pravdu.
„Doktore, můžu s vámi ještě na chvilku?" ptám se ho při loučení, k dalšímu sezení nás už nepozval.
„Má tohle ještě smysl?" Tonoucí se stébla chytá.
„Na to si musíte odpovědět sám. Do posudku to napíši tak, že rozvod problém nebude. Jestli jsem to správně pochopil, tak tady se hraje o nějaký byt? Hodně štěstí, pane inženýre."
Pevně mně stisknul ruku a zpříma se podíval do očí. „Hodně štěstí."
U metra nacházím telefonní budku.
Dana na mě nepočkala, ale to už teď nehraje žádnou roli.
„Ahoj Tomáši, tady Jindra, můžu mluvit s tvojí ženou?"
„Ahoj, tak co je nového?"
„Rozvádím se. Můžeš prosím tě připravit ty papíry?"
„Mám to dva měsíce připravené, zastav se tu zítra, podepíšeš to a odvezeš do podatelny. Spěchá to. To už chápeš, nebo ne?"
„Táta ti volá." strká mi Arnošt k uchu sluchátko.
„Zastav se, synu...."
„Já vím, moje matka by se mnou chtěla mluvit" skáču mu do řeči.
„Ne, telefonovali ti z katedry, prý máš zavolat nebo se zastavit u profesora Pechara.
A taky tu máš nějakou poštu."
Profesor Pechar?
Vzpomínám si, říkal mi, když jsem promoval: „Za dva roky se ozvěte, něco s tou aspiranturou vymyslíme". Tak on to myslel vážně, pamatuje si mě a chce mě za asáka na fakultě!
Ale ta pošta mě dělá starosti. Pošta u táty, to byl vždycky průšvih. Povolávací rozkaz, příkaz na alimenty, pozvánka k rozvodovému soudu.
Teď ale jen obyčejný vánoční pohled, větvička s hořící svíčkou a třemi skleněnými ozdobami.
„Chtěla jsem ti jen dát vědět, že jsem tenkrát ty zkoušky udělala, a příští rok maturuji.
I díky Tobě, hezké Vánoce. Soňa."
Jó Soňa, ta dlouhovlasá, dlouhonohá holka, co jsem jí učil v páťáku fyziku na rozdílové zkoušky na ekonomce. Zašli jsme párkrát po doučování k Piaristům a povídali si.
Jako kamarádi. Já měl před svatbou, a ona vodila za nos současně snad tři kluky, prostě rozpustilé mládě. Ale byla velmi cílevědomá. Rozhodla se přeskočit dva roky na večerní škole tím, že si udělá rozdílovky.
Tak Soňa si na mě vzpomněla...
Po Vánocích jí zatelefonuji.
Po Vánocích? Proč?
Hned v pondělí se zastavím za profesorem na fakultě a pak u ní v kanceláři.
Třeba zase zajdeme k Piaristům.
Tak dlouho jsem s nikým neklábosil o úplně obyčejných věcech....
O víkendu hrabu listí. Zima si dává letos na čas a to je dobře.
Jindra Pařík 25.11.2014
