Je šest hodin večer, a já jsem pořád v těch horách a navigace ukazuje Xouaxange - 40 km, stejně jako v poledne, když jsem začal do Vogéz stoupat.
Ráno to všechno vypadalo slibně, jen lehce mrholilo a Marianne mě připadala snadno dosažitelná, i když tak nějak méně vnadná, řekl bych spíše plochá, než ji mám vtištěnu do paměti z obrázku pana Delacroixe. Alsaská městečka se mě bez boje vzdávala jedno po druhém, žádná vlajkosláva ani slavobrány, ale odpor naprosto nepatrný. Jedna osamělá barikáda převtělená v objížďku v městečku Hochfelden a pak krátké stoupání před Saverne, vyvážené bezpodmínečnou kapitulací v podobě dlouhého a pohodlného sjezdu do centra.
Ta země ví, že jsem přijel jako vítěz!
Včera jsem si slíbil loupáček, ale nakonec se rozhoduji pro kebab.
U Turka se posadím, trochu usuším a ohřeju, najím víc a teplého a utratím méně.
Lije tedy už pořádně, ale naštěstí cesta je už krátká.
Protáhnu se kolem kanálu Marna-Rýn až k hřebeni, který kanál podjíždí tunelem, pak si trochu máknu do kopce a dále už zase dolů do toho, čert ví jak se to vyslovuje, Xouaxange, a odtud dál už po březích kanálů až k Vítěznému oblouku, tedy skoro k němu.
Tak tenhle úsek cesty si z loňska pamatuji.
Naprostý klid, ticho, velmi mírné, téměř nepostřehnutelné stoupání.
„Ahój" volám na lodě nikoliv po našem, ale po námořnicku.
I jako vítěz mohu být zdvořilý a velkorysý!
A už se sápu do kopce.
I tohle půjde, není to ta strmé jako ve Švábsku. Mapu umím nazpaměť z domova, mobil s navigací mám uzavřen v nepromokavém pouzdře, nepotřebuji to. V Arzviller na hřebeni první doleva, a pak už pořád rovně, asi 20 kilometrů a jsem u kanálu. A pak podél něj pojedu tak dlouho, dokud nenajdu něco k bydlení, a když bude nejhůř, postavím stan.
Vystoupáno na hřeben, odbočuji, chvilku po rovině, pak prudký sjezd, pak zase stoupání, asi jsem se přehlédl, zřejmě tu je ještě jeden hřeben než budou ty hory za mnou. Každý kopec má svůj vrcholek, z toho se nestřílí. Vida, městečko, ano to bylo a mapě. Nějaký něco-viller, kdo si ta jména má pamatovat.
A pak zase kopec a údolí, dvacet kilometrů pryč a Xouaxange nikde, ani směrová cedule na něj nikde není.
Raději vylovím navigaci. Cože, Xouaxange 55 km! To je dál než ze Saverne, to mě zase chce hnát dálnicemi ta potvora jedna elektronická. Zkontroluji to v Google maps.
Kde jsem?
No totálně v .. v horách.
Nějak se stalo, že místo na západ jsem jel na jih, a dostal jsem se někam doprostřed těch kopečků. Nedá se nic dělat, bude to delší, než jsem si myslel a o dost víc do kopce než jsem plánoval. Liduprázdná krajina, městečka jak po vymření, začátek turistické sezóny nejdřív za měsíc. Vodu nabírám u studánky, člověk nikdy neví.
A najednou ten červ v hlavě.
Má pravdu, ráno moudřejší večera! Kde budu spát?
Moje oblíbená aplikace „najdi hotel poblíž" selhává, nabízí nejbližší 40 km daleko, a ještě směrem nazpátek. Něco by mohla umět navigace.
„Hledej body zájmu, ubytování", a mám to!"
Sarrebourg, ve městě jsou údajně tři hotely, snad se v nějakém upíchnu, a když ne, nezbývá než někde postavit ten stan.
Jedu jak spráskaný pes deset kilometrů opačným směrem než je můj cíl.
Ještě, že ten červ ví, kdy přestat a je zticha.
„Že šerše un šámbr pur un persón un nuit, silvuplé" ten jazyk nikdy nezvládnu.
„Německy?" zeptá se paní recepční.
„Jawohl, Gott sei Dank", zapomněl jsem, že jsem v Lotrinsku.
„Mám jen dvoulůžák, za 38 Eur?"
„Beru, děkuji pěkně."
„Odkud jedete?"
„Z Čech, ale dneska z Haguenau."
„Tak to jste měl kousek, škoda, že tak pršelo..."
Ano, měl jsem to 65 kilometrů, ale najel jsem jich 111.
Včerejší náskok jsem dneska úspěšně vynuloval.
Jindra Pařík 27.5. 2013
