Před šesti lety se z velké lásky narodil Velký šéf. Od začátku byl zahrnován láskou a příkladnou péčí. Samozřejmě jsme se při výchově amatérsky nespoléhali jen na vlastní intuici a zkušenosti babiček, ale využili i moderní zdroje informací. Například kniha Usni na povel byla výborná. To nemluvím o praktických radách papulek z Růžovýho poníka. Ten... pocit kariérního růstu ze snažilky na těhulku až na kojo matku! V časopisu Debilka jsem si s oblibou každý měsíc zaškrtávala reklamy s produkty, které moje dítě děsně nutně potřebuje ke zdravému vývoji. A tak jsme Velkému šéfovi pořídili ty nejzářivější plyšový hračky, aby dobře viděl. Nejuřvanější zvukový - za prvý aby dobře slyšel a za druhý, abychom častěji chodili na procházky pro nové baterie. Skládačky, knížky, lehátko, polohovací lehátko, sedátko, židličku, kocářek, lepší kočárek, nejlepší kočárek...Až v jeho třech letech jsem řekla "Táto, nedá se nic dělat, dneska je to moderní - pořídíme klukovi ňákou tu diagnózu.". Tak jsme si zašli k doktorce a vyfasovali expresivní vývojovou dysfázii. Ti co tomu nerozumí říkali, že se klukovi nechce mluvit.
No a když tohle viděl Malý šéf, kterému v tu dobu byl asi rok, tak si řekl tohle teda ne. Začal šíleně ječet, vztekat se, přestal jíst, začal zlostně vše ničit a že prostě taky chce to, co má brácha. Že to je děsně nespravedlivý a že ho prej nemáme rádi a všechno je jen pro Velkýho šéfa. Tak jsme klukovi povolili, aby mu to nebylo líto a zašli mu taky pro diagnózu. A rovnou jsme mu jich tam vzali víc, ať je od kluka pokoj.
Přesně takhle to bylo.