Dlouho trvalo, než jsem svolila k pozvání na kafe. Rovnou jsem mu dala jasně najevo, že u toho taky zůstane. Můj muž má však velice dobré přesvědčovací metody....Po dvou a půl letech jsem uznala, že to je chlap, kterému jsem ochotná prát fusekle a přestěhovala jsem se k němu. Naučil mě obsluhovat pračku a bylo nám fajn. Asi jsem se v... tom celkem osvědčila, protože mě po nějaké době požádal o ruku. Pyšně jsem předváděla packou s prstýnkem s kamínkem, aby jako každý viděl. Hlavně nenápadně. Na pozdrav od jakéhokoliv muže jsem odpovídala "Jsem zasnoubená!". Dokonce i v případě, když si spolužák chtěl půjčit skripta. Jo, taková to byla láska. A i přes tohle evidentní poblouznění superschopnostmi mého muže jsem zvažovala "Je tohle dobrý chlap na celý život?". Celkem osm dlouhých let jsem ho zkoušela a vyšlo mi, že jo. Je to ON. Řekli jsme si ano.
Můžete mi teda někdo doprčic vysvětlit jak je možný, že jsem si za těch zhruba 3 tisíce dní od seznámení do svatby mohla nevšimnout, že je autista?!
Jako fakt je a ten náš kluk je celej on. Vlastně oba kluci.