Ta představa ticha, klidu a uklizeného domu byla velice silnou motivací. Mákli jsme. Naučili jsme ho, že na lidi se nevrčí, nekoušou se a není vhodné jim vyhrnovat trička, aby se kouknul na pupík. Že, když ho někdo pozdraví, nemusí kvůli tomu ječet 20 minut, ale 5 minut bohatě stačí. Že... ve svých letech v plínce a s nadílkou už opravdu není roztomilý (teď už mu jen vysvětlit, že ani jeho oblíbený růžový nočník nepůsobí zrovna šéfovsky). Že ačkoliv je mu bytostně odporný držet se s vlastní matkou za ruku, je to pořád menší ostuda, než když za ním polohysterická matka běží a řve "Pocem ty prevíte! Nemysli si, že tě nechytim!". Že když mu někdo nabídne jídlo, nemusí ho místo slovního odmítnutí rovnou pozvracet. A další praktické věci.
Musím se přiznat, že první den, kdy byl Šéfík ve školce jsem probrečela. Vím, že jiní rodiče taky pláčou, ale upřímně nechápu proč, když oni odcházejí a děti tam nechávají. Já bulela kvůli tomu, že jsem tam s ním musela zůstat. Dupala jsem a fňukala, že tam nechci být, dožadovala se maminky, zahájila protestní hladovku a místo pěti knedlíků k obědu, jsem si dala jenom tři! Ale bylo to prd platný. To víte, asistentek je málo a hlavně to papírování kvůli tomu, to je makačka, že si to ani představit neumím! Tak prý chvíli strpení.
Tak já teda trpím. Šéfíkovi se tam líbí. Ale jak řekl můj nový kámoš ze školky "Tak toho těžko zkrotíte.".
