„Proč zase tohle?"
To všechno, co tu bylo krásné, nenávratně mizí. Další hotely, další bloky apartmánů se natahují k pláži jako rozpínavá lepra.
„Co je to za lidi, co se z města ve vnitrozemí přestěhují na dva týdny do města na pobřeží? Opravdu to někdo chce?"
Vím, jak tohle dopadlo ve Španělsku. Očekávaný příliv turistů se nedostavil, bloky s apartmány chátrají a existenčně ničí jejich nešťastné majitele, kteří do nich investovali s vidinou zajištěného pohodlného příjmu. A to jsou budovy přímo u pláže. Tady se musí na pláž autem nebo autobusem. Vlastně jde to i na kole, ale mohutná parkoviště mě naznačují, že to asi nebude způsob přepravy, který tu vévodí.
Marseillanská pláž, dlouhá několik kilometrů, se nachází na úzké šíji mezi mořem a jezerem Thau. Přímo nad pláží vedla silnice, po obou stranách lemovaná zaparkovanými vozy. Omezená parkovací kapacita určovala charakter pláže, nikdy, ani v té nejvyšší sezóně nebyla přelidněná. Žádná infrastruktura, plážové bary, sprchy, jen tu a tam nějaký stánek z karavanu, ve kterém se prodávali hranolky „frités". Před pár lety se začalo stavět, a teď vidím ten obludný výsledek. Silnici přeložili pár desítek metrů od pláže a z té staré z části udělali cyklostezku, což je příjemné, ovšem hned za ní vyrostlo gigantické parkoviště a to podél celé její délky. Rekreační kapacita se rázem minimálně zdesetinásobila.
V sezóně to tu bude masakr.
Další krásné místo, které v původní podobě zůstane jen ve vzpomínkách a možná na několika starých fotografiích.
Natrasováno mám podél Canalu du Midi, ale ani se nepokouším původního plánu držet. Pokud u kanálu není vyznačená cyklostezka, je to zaručeně na treku nesjízdné. A také je načase se přestat bát kopců.
Za Béziers to už vidím na obzoru. Souvislá linka oddělující modrou oblohu nahoře od šedomodrého pásu, který je dole ohraničen zelenou linkou kopců na horizontu.
Ten šedomodrý pás, to jsou Pyreneje.
Jsou odsud tak 150 kilometrů daleko, ale už teď vypadají hrozivě. Nebo svůdně a vyzývavě.
„Rozdáme si to spolu?" laškují.
„To si piš! Kvůli tomu jsem tady!" odpovídám sebevědomě, ale že bych si na sto procent věřil, že je povalím na záda, to říci nemohu.
Pár kilometrů před Narbonne odbočuji do vnitrozemí, kličkuji okreskami podél říčky l'Aude. Nikde ani živáčka.
„Jasně, jsem v zemi Katharů a Arnald Amalric, opat ze Cîteaux to řekl jasně: Caedite eos! Novit enim Dominus qui sunt eius - tedy: pobijte je všechny, Bůh si ty své pozná....
Ale to se stalo před 800 lety." mudruji.
Když se kolem sebe rozhlédnu, je mi jasné, že o pravou víru v tom křižáckém vražedném řádění tu nešlo. Šlo o tuhle zemi. Tak krásnou a úrodnou, mírně zvlněnou, s příjemným klimatem. To hned kdejaký lapka v sobě našel dostatečně mohutné zanícení pro „svatou věc" když věděl, že co dobude, to bude jeho.
Hamižnost maskovaná ušlechtilými ideály.
Téma staré jak lidstvo samo.
Třicet kilometrů do Carcassone a začíná se zvedat vítr.
Tentokrát mi nepomáhá, naopak, jedu přímo čelem proti němu.
Dneska to už vydržím, ale zítra?
Ještě v sedle zavrhuji původní plán objet první hřebeny hor oklikou podél řek l'Aude a l' Ariège a rozhoduji se pro nejkratší cestu, přímo přes hory.
Raději kopec než protivítr.
Poprvé za 10 dní své cesty si nejsem jistý, jestli dokážu dojet do cíle příští etapy.
Nebojím se hor, bojím se kombinace hor a větru.
Předpověď je jasná.
Bude foukat a bude foukat ze západu, tedy přímo proti mě.
Kdo mi pak pomůže?
V zemi Katharů bych raději moc nespoléhal na pomoc shůry.
Zůstanu na to sám, jako kdysi oni.
Jindra Pařík 3.6. 2014
