"Správně! Já jsem zas neuměla dlouho řídit. Takže jsem hodně jezdila...doslova pár těch překážek u toho srazila...ale teď už řídím dobře!" odpověděla jsem.
Můj manžel se dlouze smál. Utrousil nejapnou poznámku, že tomu, co předvádim na silnici, se neříká dobře řídit. A vyjmenoval všechny auta, které jsem postupem času tak trochu naformátovala. Počítal do toho i uražený zrcátka. Hulvát.
Pak se zamyslel. Otázka, co je překážkou pro něj, ho opravdu zaskočila. Zdálo se, že nic takového snad ani není. Nepřekvapilo mě to. Nakonec si však přeci jen vzpomněl. Že prý mu někdy nejde usnout. Ale on si řekne "spi" a usne. Takže překážka překonána.