Takové to zvláštní chvění, touha rozeběhnout se po pláži a ochutnat vodu, zda-li je opravdu tak slaná, jak se povídá. Dosáhnul jsem dalšího postupného cíle - pobřeží Středozemního moře. První metou byl břeh Rýna a pokoření Německa za tři dny, Francie ze severu na jih mě stála dní šest, vlastně pět a půl, protože je krátce po poledni.
Možná by se hodilo vztyčit vlajku a vyzpívat slovy národní hymny stesk po vlasti, ale zase tak velká sláva to není.
Vítězství?
Těžko. Není s kým soupeřit, není koho porazit, tahle cesta má už předem jasně daného, jediného vítěze. Navzdory dialektickým materialistům - myšlenka opět poráží hmotu.
A tak místo palčivé otázky „kde domov můj?" na vlnách „se moje srdce houpá" rozverně a mladistvě jako tenkrát, před 70 lety, Charles Tréneteovi (http://www.youtube.com/watch?v=znNyS0jcj7I).
Dále už swinguju jen po pobřeží, pevnost v Aigues-Mortes, moderní hotely La Grande Motte a dál po úzké šíji kolem rezervace s pelikány až do Sète. Vzpomínám na krátkou cestu s Miguelem před pár dny, a jeho mírně patetické vyznání tuláka na kole: „vím, že jednou umřu, ale umřu s tím, že jsem prožil opravdové štěstí".
Musím si dávat velký pozor, za několik málo předchozích dní jsem zažil tolik šťastných okamžiků, že by to se mnou mohlo klidně fláknout okamžitě.
Dnes ráno v Avignonu to na takovou pohodu nevypadalo.
Kolem čtvrté ranní jsem se probudil s šílenou bolestí hlavy. „Přece jsem toho včera tolik nevypil?" snažím se to spočítat. Jedno „wellcome" pivo na účet podniku a jedno za svoje, aby tomu prvnímu nebylo samotnému smutno, ale to byly třetinky. Ve městě jsem nic neměl, protože okatá arogance číšníka ze zahrádky restaurace na hlavní avignonské avenue mě docela znechutila. „Chceš tu za lahvovou třetinku holandského patoku 180 korun a ještě se budeš ploužit jako šnek a ušklíbat jako bys tu byl ty host a já tě měl obsluhovat? Tak na to zapomeň!".
A pak jsem byl ještě na hotelovém baru, dal si pár třetinek s rozdováděnými Němkami z Dortmundu, co tam byli na zájezdu autobusem, a já se do toho zamotal jako tlumočník, když si děvčata chtěla koupit sekt, ale ten jsem přece odmítnul a zůstal u piva. Kolik těch třetinek bylo? Tři, maximálně čtyři - tři třetinky to jsou dvě normální, dospělá piva.
Jo a pak ty tři plechovky na pokoji. Poctivé pulitry. Moje oblíbená značka, 1664. Rozpouštím šumivé céčko a čtu si nápisy na té dóze.
„Panebože!" už to chápu. Když jsem včera nakupoval zásoby a vybíral si pivko, nešetřil jsem na sobě, vzal jsem to nejdražší značky 1664 co bylo v regále - „Jubilejní 1664 - 10,9% alkoholu". Tak odtud fouká vítr...."
Sprcha, miso polévka, další céčko.
Rozednilo se, je čas vyrazit.
Přejedu Rhónu, vystoupám kopeček, sjedu do městečka Beucaire, posnídám kroasánky s Café Crème, a přesně podle plánu se přivinu ke Canal du Rhône-à-Sète a toho se nepustím až právě do toho Sète.
Navigace funguje stoprocentně, nacházím, kanál, vede podél něj i cesta, polňačka, ale čert to vem. Jenže zhruba po dvoustech metrech polňačka mizí, tedy vlastně je zarostlá trávou, a i při největší snaze nedokážu jet rychleji než nějakých 12 km/h a ještě strašně drkocavě.
Ti Francouzi!
Ne, ti za nic nemohou, to já jsem si to takhle naplánoval, to co platí na severu u kanálů Marna-Rýn, nebo Marna-Seina tady dole na jihu nefunguje. Žádné asfaltky po hrázi.
Přetrasuji.
Nepojedu po přímce, ale budu se kroutit po okreskách, vždyť mám času dost.
Rovina, slunce, bezvětří, průzračné nebe a pak už „la mer".....
Kolem páté přijíždím před restauraci Porto Pollo v Sète, tím kličkováním se cesta protáhla, zase 144 km místo očekávané stovky.
„Mají zavřeno?"
Ale ne, jen odpolední přestávka, ještě není sezóna.
Chci se pochlubit majitelům svým kolem, za těch dvacet let jsme se skamarádili.
No nic, uvidíme se u večeře.
„Každý by měl jednou za život vykonat nějakou pouť" pravil moudře Marcel, když mě přinesl plato s těma mořskýma potvorama.
„Já byl vloni v Santiagu, pěšky, nejsem katolík a ani nevím, jestli jsem věřící, ale pouť mě prospěla, člověk si to srovná v hlavě" pokračoval v úvahách.
„Má pravdu, srovnat si to v hlavě, je to tak!."
Jenomže já nechci žádnou velkou pouť.
Já se chci toulat na kole pořád, bez ustání uhánět podél pláže a broukat si „la mer...".
Jindra Pařík 29.5. 2014
