Kurva se neříká

Nechám mobil zazvonit přesně čtyřikrát, ať to nevypadá, že nemám co na práci. "Prosim" řeknu priškrceně, u toho mi zaskočí lok kafe a rozkašlu se jak Wolker v ozdravovně. Omluvím se za nachlazení. Přijde mi to přijatelnější, než přiznat že v mém věku stále neumím pít. Šéfík...ové zbystřili že volám a spustí televirvál (pozn.: nespecifikovaný hluk přesahující zdraví únosnou mez vyluzující pouze u důležitých telefonátů). Zamračím se na ně. Oni se usmějí a opřou se do toho o něco víc. Otáčím se k odchodu a v tu chvíli uklouznu po plastové lopatičce pohozené na plovoucí podlaze. Noha mi klouže, za ní ještě stihnu vykročit druhou, ztrácím stabilitu, ale snažím se to vybalancovat krouživými pohyby rukou. Marně. Telefon mi letí z ruky a než dosednu na zem stihnu akorát zařvat zoufalý "KURVA!". V momentě kluci přestanou rámusit a jeden po druhém řeknou "Kurva! Kurva!". Vytřeštím oči, ukážu prstem na Velkýho šéfa a cedim mezi zuby "KURVA se neříká!". Obrátím se na Malýho "A ty! TY jsi autista co nemluví a doteď mi neřekl MAMI, tak můžeš mi kurva vysvětlit, jaktože si teď řekl KURVA?!". Mlčí.
Rozhlídnu se po místnosti, kde je telefon. Leží metr ode mě a až teď si všimnu, že hovor stále běží. "Kurva" vylítne ze mě a okamžitě mačkám ukončení hovoru. Tohle musím rozdejchat.
Po deseti minutách a neurolu zapitým dvojkou bílýho volám zpět. Omluvím se za neskutečné problémy s operátorem. Jsem pohoršena. Telefonát vyřídím pro jistotu v horním patře. Tam jsou koberce. Žádný lopatičky a žádný děti. Debata se chýlí ke konci a já spokojeně scházím po schodech dolů. "Tak přeji hezký zbytek..." najednou cítím jak mi noha klouže po hraně schodů, padám a zbytek schodů sjíždím po zadku dolů. "...no KURVA!"