Často přemýšlím o tom, jestli bude mé dítě někdy mluvit, chovat se normálně, mít kamarády, ho...lku a někdy třeba děti. Postará se o sebe vůbec? Drží mě nad vodou jeho o dva roky starší bráška. Pozoruji ho, jak si hraje, poslouchám co mi říká a přeji si, aby takové byly obě mé děti.
Často si vyslechnu od cizích lidí, že je malý nevychovaný, že přeci nemůže takhle brečet a proč s tím jeho ječením něco nedělám. Sem tam mi někdo řekne že tohle by teda nevydržel a že neví, co by dělal "se tohle stát jemu". Já často také nevím. Jediná jistota je, že moje děti miluju.
Jestli mě něco malý naučil, je to tolerance. Už nesoudím děti, které se nechovají podle našich představ. Nesoudím rodiče na pokraji sil, kteří si postěžují.