Už tak před 20 lety jsem si v bravíčku přečetla, jak se mám chovat, když mě balí kluk mého srdce. Obtáhla jsem si pusu tmavě hnědou rtěnkou, jakou jsem viděla na obalu Top dívky a šla na to. K mému překvapení se kluk mého srdce vůbec nechoval jako ten z fotostory. Blbec, asi četl jiný časák. 
Po mnoha letech se mi dostal do rukou další skvělý návod. Kniha, kde popisují, co má žena dělat, aby se muž choval podle jejích představ. No není to báječné? Manipulací kombinovanou s lehkým vydíráním a nátlakem vychováte svého samečka na povel. Pokud tak neučiní, nejspíš vás nemiluje. S takovým nýmandem vůbec neztrácejte čas. Jestli jste už vdaná, nedejbože jste s někým takhle nepoddajným splodila dítě, smiřte se s tím, že jeho náprava potrvá roky.
S kamarádkami jsme nad knihou vzdychly. Přečetly jsme si jí příliš pozdě. Trpělivost na převýchovu nemáme. 
A tak nám zbývá poslední naděje. Naše děti. Snad alespoň ty, se budou chovat tak, jak mají. Návodů, tabulek a grafů k tomu máme nespočet. Ale co čert nechtěl, děti celej tatínek. Neposlušný od mala. Výškou ani váhou se netrefily do správného políčka novorozenecké tabulky a v téhle vývojové anarchii pokračují dál. 
A nejenže nedělají, co by dělat měly, ale dokonce jim to je úplně jedno. Hrají si, běhaj, smějou se, pištěj a vůbec si neuvědomují tu vážnost situace. Nemají strach, co s nimi bude, když se správně nezařadí. Žijí a užívají si tady a teď. Jsou spokojení.