Dnes už po osmé. 
"Koukej, kdo tam je? Šéfík a maminka!". Tváří se, že toho kluka co máma drží v náručí v životě neviděl. Zkouším to znovu, ukazuju na něj a říkám "To je Šéfík. To jsi ty." Nezájem. Vše opakuji. Konečně mu na rtech přelítne lehký úsměv a v očích má jiskřičky. Natahuje ruku a prstíčkem začne ukazovat. Jsem nadšená. Neskutečně napjatá, třeba zopakuje i své jméno! Ukázováček zabodne přímo na můj beďar na nose a začne se smát. Chechtá se, mačká mi pupínek a dělá "crr crr" jako na zvonek. Jsem v šoku. On se spokojeně vrací ke svý řadě jablek, aby jí dorovnal do dokonalosti.