Na Vysočině je vážně o poznání drsnější počasí. Měl jsem si vzít svetr, ale jak bych potom zapnul bundu přes pupek. Klasická česká postava sice sluší, ale občas bývá velmi nepraktická.
Max je k nezastavení, prohlíží každičký kout na půdě škrdlovické sklárny, co kdyby se tam ještě něco našlo. Úspěch je pouze částečný, všechno sklo je přebráno, rozprodáno či darováno majitelem do muzea. Zůstala tu jen jen zima, prach a smutek. Všechno je tak nějak porouchané a otlučené jako starý džbánek Emanuela Beránka, který jsem nalezl osaměle stát na polici vzadu. Rád bych si jej odnesl, ale na prodej není.
Je to vážně zvlášní, když je ve sklárně zima. Vyhašené pece holt nezahřejí.
Už nějaký čas se snažím zmapovat osudy škrdlovické sklárny a zejména její vyjímečnou produkci v dobách onoho až hustě reálného socálismusu. Mluvil jsem s jejími výtvarníky, skláři i řediteli. Myslím si, že už chápu jejich smutek, beznaděj i vztek a zlost. Škrdlovická sklárna byla vlastně poslední sklárnou takového starého, rodinného typu u nás. A to jistě nejen díky rozvětvené rodině Beránků. Chlapi ze sklárny nikdy nebyli žádné měkoty, když však zaslechnou slovo Škrdlovice, lesknou se jim oči. Pak vyprávějí a převážně vesele.
Chci jim naslouchat, a všechno zaznamenat. Možná to nikoho nikdy zajímat nebude, kdo ví. Ale zapsat se to musí.
Kudrnáč konečně prolezl všechny regály a zdá se, že je ve své sběratelské vášni konečně uspokojen, podařilo se mu najít ještě pár „víznerů“. Doufám, že to neodstůněme. Ale i kdyby. Poslední rozloučení ze Škrdlovicemi asi takové má být. Na pohřbech bývá zima.
Oko designera vidí trochu jinak než mé necvičené oko technokrata. Max si ještě bere foťák a pořizuje pár snímků. Nejsem k tomu nadán ani povolán, ale kdybych byl, udělil bych jeho kolekci fotek „Legenda o českém skle“ zvláštní ocenění.
Jindřich Pařík 19.3. 2010
Miroslav Vit
[149.241.128.*] 
01.03.2014 20:19 
