Nerad kamkoliv chodím pozdě. Nerad je slabé slovo, nenávidím to, nesnáším to.
Takže z malostranské stanice metra bereme staré zámecké schody poklusem.
Soňa, vpředu na jehlových podpatcích jak prchající laň a já za ní, v poněkud těsném saku jak funící medvěd.
U kláštera svatého Jiří míjíme slavnostně pochodující hlídku hradní stráže, zdá se, že to stihneme, protože co jiného by už v tomhle státě mělo být přesnější, než výměna stráže Pražského hradu. Než dojdou k bráně, my budeme v Nové galerii kde úderem šesté má začít slavnostní ceremoniál předávání cen Stanislava Libenského.
Do šesté zbývá minutka a před vchodem do galerie stále debatující hloučky, v zádech cítím výstřely Soniných očí: „tak kvůli tomuhle jsem si málem zlomila nohu při běhu do schodů, ty jeden plašane?“
Těžko se učím, že ve světě umělců v šest, znamená v lepším případě dvacet minut po šesté, ale spíše v půl sedmé.
Mám tedy čas na pár slov o nekřesťanských cenách Prazdroje v okolí Hradu s Jiřím Šuhajkem, zamávám Marii Glückaufové, pozdravím se s panem Vladimírem Jelínkem a jeho paní a ke všemu hraje příjemný jazzík, vepředu vidím kudrnatou hlavu kamaráda Maxe, ale k němu už se neproderu, protože začínáme.
Z úvodních slov moderátora - pana Marka Veselého jsem trochu na rozpacích, veřejně si vyřizuje účty s jakousi novinářkou, která měla kritické výhrady k jeho výkonu na posledním předávání cen, inu, jsme to chlapi ješitní.
Pak už večer dostává spád, možná skoro až trochu překotný. Nezbytné poděkování sponzorům, Maxim Velčovský předává zvláštní cenu Lasvit za design – příjemných 5000 USD, pan Rückl zvláštní cenu své sklárny, kterou je pětidenní stáž all-inclusive v jeho sklárně v Nižboru, druhé místo oceňuje majitel sklárny Ajeto pan Petr Novotný, rovněž studijním pobytem v Ajetu a první cenu pro vítěze – kterou je třítýdenní pobyt na Pilchuck Glass School v USA předává paní Jaroslava Brychtová.
Pan Veselý smáznul pachuť svého poněkud sebestředného úvodu, moderuje svižně, pohotově a vtipně, přesto mi tu něco chybí. No, je to „to“ sklo, které bylo oceňováno, možná i malinko více o jeho tvůrcích, takový menší medailonek, který by mladého výtvarníka trochu přiblížil.
Chápu, že předávání cen Preciozy pro mladé středoškoláky v Muzeu skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou, je z pohledu organizátorů poněkud provinční, ale ač bez pompéznosti Pražského hradu, z mého pohledu lépe zvládnuté.
Promítnout pár obrázků oceněných výtvorů by už takovou díru do rozpočtu akce jistě neudělalo.
Směřování moderního sklářství moc nerozumím, ale jako fandu československého skla mě potěšilo, že všechny ceny, až na tu první, která pojede do Země vycházejícího slunce, zůstávají doma v Česko-Slovensku.
http://www.ceskatelevize.cz/ct24/kultura/196719-za-vsim-hledej-zenu-potvrdila-stanislav-libensky-award/
Při pohledu na skleněnou pyramidu z varného skla Kavalier si nemohu nevzpomenout na skleněné obklady stanice metra Karlovo náměstí, které podle návrhu Františka Víznera vyrobila stejná sklárna.
A při vzpomínce na Františka mě okamžitě naskakuje jeho nechuť svoje skleněné objekty pojmenovávat. O generaci mladší výtvarník Vladimír Klein už svým dílům dává malebně poetické názvy.
Nová, nejmladší generace sklářů si už nevystačí jen s názvem, ke každému předmětu je připojen malý fejeton, vysvětlení proč a nač.
Je to zajímavé, hravé a příjemné, ale není to pro mě.
Jsem staromilec, co si myslí, že výtvarné dílo má samo promlouvat, a vysvětlivek k němu netřeba.
Jako u dřívějších ročníků, s porotou bych se na výběru oceněných předmětů neshodl.
Shoduji se ovšem v tom, že mladé skláře má smysl podporovat, motivovat a oceňovat a upřímně věřím slovům paní Jaroslavy Brychtové, že její manžel – pan Stanislav Libenský - by měl radost z toho, že naše sklářství žije a nejen to, už zase roste.
Vypůjčím si slova moderátora galavečera pana MarkaVeselého:
Zajděte se na výstavu podívat, pozvěte své známé, kupte si skvěle udělaný katalog a máte-li dostatek prostředků, kupte si dílo, které Vás zaujme.
Naše sklářství Vaší podporu potřebuje.
Jindra Pařík 21.9. 2012
