Zamyšlení o konci cesty

Milí přátelé,

na začátku tohoto měsíce dlouhých nocí, jak říkali indiáni prosinci, jsme v průběhu jednoho týdne byli účastni dvou pohřbů. Ve spánku zesnula naše čtyřiaosmdesátiletá sousedka a po více než roce těžkých depresí ukončil svůj život náš blízký pětačtyřicetiletý přítel. Muselo mne to, chtíc nechtíc, obrátit k posledním věcem člověka. Když jsem si poctivě položil otázku, zda jsem připraven odejít z tohoto světa, zda jsem smířen se všemi kolem, musel jsem si přiznat, že nikoli. Přitom smrt může přijít kdykoli a přichází tak. Například každý den, kdy sedám do auta a vyjíždím na české silnice, jako bych jí šel naproti. Přestože se poctivě snažím pracovat sám na sobě, všednědenní starosti s obživou a prostým chodem věcí zatlačí na vedlejší kolej lecjaká dobrá předsevzetí. Bloky, kterými mě nechtíc vybavili moji rodiče, mi jsou zlým pánem, když usiluji o cosi podstatného. Možná se i někteří z vás potýkají s podobnými záležitostmi, tak víte o čem mluvím. Nechci se v tom příliš pitvat, ale chci rozhodně, abyste věděli, že pokud jsem vám nějak ublížil, nešetrně se vás hloupě vypuštěným slovem dotknul, nebo ublížil na nějaký jiný způsob, že se vám hluboce omlouvám a prosím, abyste mi to odpustili. Jestli mi na něčem v životě opravdu záleželo a záleží, jsou to dobré vztahy se všemi blízkými lidmi a vlastně s jakýmikoliv bytostmi vůbec.

Zamýšlel jsem se i nad povahou odchodu ze světa. To, co udělal můj přítel mi není blízké. Ale neodsuzuji ho, chraň Bůh. Jednak mi to nepřísluší a hlavně, nebyl jsem vystaven jeho bolestem a pokušením. Nepřekvapilo mne to, protože jsme spolu strávili ke konci jeho života hodně času a tak jsem alespoň občas mohl nahlédnout do jeho velmi soukromých myšlenek. Prostě se to stalo a mně, který jsem tu zůstal, když on odešel, zbývá nechat odejít jeho duši, tam kam má, a podpořit jí v tom.

Kdybych si mohl vybrat, chtěl bych odejít tak, jak odešla naše sousedka. Obtížen lety, s vědomím, že rod pokračuje dětmi, vnuky i pravnuky, stále soběstačný. Usnout ve vlastní posteli ve vlastním domě a už se neprobudit. Obklopen blízkými, ne v nějaké anonymní instituci, kde smrt jen obtěžuje personál. Ano, tak by se mi to líbilo.

Oba dva pohřby byly pohřby civilní. Oba ve smutečních síních, s profesionálními řečníky – úředníky. V obou případech pak šla rakev s mrtvým do krematoria. Shodli jsme se s mojí ženou, že nám na těch pohřbech strašně chyběla jedna osoba – kněz. Nemysleli jsme nutně kněze nějakého konkrétního náboženství, ale prostě někoho znalého rituálů, které umožní duši odpoutat se od těla a jít tam, kam má. Tato zcela zásadní dimenze pohřbu, to nejdůležitější, vše, proč je vlastně konán, jako by se z našeho života vytratilo.

V plné nahotě jsem si také uvědomil, až teď mi to vlastně docvaklo, že oba dva nejdůležitější momenty našeho pozemského života, okamžik narození a chvíle bezprostředně po něm i dny po skonu, kdy tělo je mrtvé, ale duše ještě prodlévá poblíž něho, jsou hodně v režii cizích lidí. V okamžiku zrození jsme zcela závislí na vůli, citu i znalostech vlastních rodičů a tlaku jejich okolí. Bezprostředně po smrti je to dokonce ještě horší, protože nikdo z našich blízkých nemusí být při nás, dokonce nemusí ani žít. V obou případech tu jsou připraveny instituce, aby náš příchod na svět i odchod z něho měly pevně ve své moci. Jen žádný amatérismus, žádné výstřelky. To, co bylo před řádově desítkami let u nás ještě v režii rodiny a mnohde na světě je to tak dodnes, jsme předali institucím. Přínosem je méně starostí se zařizováním všeho potřebného, větší bezpečnost (alespoň zdánlivě) pro matku a dítě a možnost přijít už k hotovému bez nutnosti umazat si vlastní ruce. Ztrátou je odosobnění, odcizení, bloky, kterých se lidé lopotně a často neúspěšně snaží celý život zbavit a další těžko kvantifikovatelné záležitosti. Jen si tak pro sebe mudruji, že ač jsem se tomu prvnímu nemohl vyhnout, neb to záleželo na mých rodičích a pracovnících porodnice, kde jsem se narodil, tomu druhému bych se vyhnout chtěl. Chtěl bych umřít doma a mít rakev od souseda truhláře a dobrého přítele. Chtěl bych být spálen na své louce a nemít hrob. Chtěl bych, aby můj popel byl rozházen dílem okolo domu na loukách, kde to mám tak rád a dílem na Sněžné, kde jsme se vlastně poznali s mojí ženou, protože to pro mne byl druhý, po narození nejzásadnější moment mého života.

Jsem rád, že zrovna vás mohu pokládat za své přátele a tu a tam s vámi sdílet chvilky radostí i starostí, tak jak to život přináší. Dej Bůh, aby toho prvního bylo víc, než toho druhého. Ale do značné míry to záleží právě na nás. Nedávno jsem dostal několik desítek kalendářů na rozdávání, které vydalo pravděpodobně nějaké křesťanské společenství. Na konci jednoho z nich byly čtyři řádky, které se mi moc líbily a ne a ne mi jít z hlavy. Tak se chci s vámi o ně podělit:

Má-li člověk v duši světlo, vyzařuje z něho krása.

Vyzařuje-li z člověka krása, vládne v jeho domě harmonie.

Vládne-li v domě harmonie, panuje řád v národě.

Panuje-li řád v národě, je mír v celém světě.

Přál bych Vám i sobě, abychom byli takovými lampičkami, vyzařujícími do celého světa světlo duše.

Ve Volarech v brzkých hodinách ranních 21. prosince 2009 Ivo Stehlík