Bruslení po pláních

Jedno z těch rán na pomezí zimy a jara. Odvezl jsem dceru na vlak, přidržel ovci, aby dala napít jehňatům a dal seno koním. Slunce vycházelo a na sněhu byla pevná krusta. Lákavá představa obout si lyžáky, vzít běžky a prohánět se volně po pláních, kam by se člověk jinak vlastně nepodíval. Nečekal jsem na nic, za pět minul jsem už stál na lyžích. První metry bruslení byly čiročirou radostí. Lyže svištěly a sníh se třpytil. Rozjel jsem se okolo Pláničkovic ohrady, kolem božích muk dál ke trati. Sem tam jsem vyplašil osamělého ptáčka, jinak nikde nikdo, jen za obzorem tušení naši žeroucí koně. Vnímal jsem sílu toho jarního slunce a věděl jsem, že mám k dispozici jen dvě hodiny času, než začne sníh měknout. Cítil jsem se jako Mongol ženoucí se na koni širou stepí a křičel jsem z čiré bujnosti. Nemusel jsem se dívat pod nohy, jen jsem udržoval rytmus bruslení. Oči klouzaly po kraji lesa, po jednotlivých suchých travinách vykukujících nad sněhem. Teď jsem v dálce pod lesem zaznamenal pohyb. Toulavý pes. Rozjel jsem se k němu. Divokost chvíle a lovecký instinkt, stále číhající někde vevnitř, se přihlásily o svá práva. Nebránil jsem jim. Pes ale samozřejmě zaznamenal můj manévr a vzal do zaječích. Nejkratší cestou zmizel v bezpečí lesa. Začaly mne pobolívat ruce, musel jsem do kopce zvolnit. Ale z kopečka podél koňské ohrady jsem se zase rozletěl jako pták. Tohle je nejlepší lyžování, které znám. Spojuje v jednom kvalitu běžeckých i sjezdových disciplín. Z kopce lyže sviští po ledové krustě jako blesk, na rovince se neunavíte a můžete všude, kam vás oči vedou. Na rozdíl od klasických sjezdovek k tomu ale nepotřebujete žádné technické vymoženosti a nikoho dalšího. Malý střípek divokého štěstí.

NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ