Uprostřed hejna jikavců

Neděle ráno, všichni ještě spali, zapnul jsem si počítač a vyřizoval maily, které se mi nahromadily. Do sluchátek, abych nikoho nerušil, jsem si pustil Tomáše Kočka a jeho Sadné zrno. Klidné a příjemné ráno. Najednou se za mnou objevila Jitka ještě v pyžamu a vzrušeně šeptá: „Pojď honem, to musíš vidět!“

Rychle jsem vypnul muziku a běžel za ní do ložnice. Ale dřív než jsem to uviděl, jsem to uslyšel. Ptačí čiřikání, ale tak hlasité, že to bylo slyšet i přes silné kamenné zdi a dvojitá okna. Na javůrku přes cestu, který je od okna v ložnici tak deset metrů, seděly, poskakovaly a přeletovaly desítky pěnkav jikavců. Byly ale i na okolních jívách, na zemi, ve vzduchu. Stovky jsme jich viděli jenom z toho jednoho okna. Nikdy jsem nic podobného nezažil. Když jsme se podívali z oken v obýváku, pohled nebyl jiný. Všude jikavci. Náš dům byl v centru obrovského hejna, které táhlo na sever. Vyšel jsem potichu na dvůr a zpěv, uvnitř samozřejmě tlumený okny a zdmi, zazněl plnou silou. Ze všech stran. Všude, kam jsem dohlédl, byla šedě potažená smutná obloha, kterou přeletovaly tmavé tečky severských ptáčků. Na malou chvíli přestal padat sníh, ale na zemi ho ležela vrstvička a jikavci se jím brouzdali, převraceli loňské listy, ozobávali pupeny na větvích, hašteřili se, přeletovali sem a tam, stále v pohybu, neustále štěbetající. Ten silný ptačí halas, tak nezvyklý v našich krajích, který budil i tvrdospáče, ten mi dlouho nevymizí z paměti.

Rádi bychom je nechali odpočívat bez rušení, ale nešlo to. Koně potřebovali žrát, začali jsme krmit. Když jsme otevřeli dvířka ze dvora, abych Celině a Corince zanesl seno, zvedala se jich z větví stromů a keřů celá hejna. Šedá obloha od obzoru k obzoru, v ohradě pobíhající koně, tisíce křičících jikavců a do toho najednou letěly čtyři labutě. Zvuk máchajících perutí byl tak silný, že jsme ho bez problémů slyšeli ještě ve chvíli, kdy už jejich siluety splývaly s oblohou.

Jikavcům ale ten ruch s obstaráváním zvířat nesvědčil. Když jsem šel nakrmit spodní koně, z lípy za Amlerovými a z luk okolo ní se najednou zvedly stovky severských pěnkav a naplnily oblohu. Krátký okamžik neuvěřitelné síly. Vraceje se od koní, viděl jsem přeletovat už jenom desítky ptáčků, hlavní hejno odtáhlo dál. Rád bych je byl spočítal, ale nešlo to. Myslím si, že jen okolo našeho domu ve stometrovém okruhu jich v jeden okamžik bylo několik tisíc. Kolik mělo celé hejno si vůbec netroufám odhadnout. Rozhodně to muselo být v řádech desítek tisíc, možná víc. Protože tak jako byl obsypaný náš dům a jeho okolí, stejně tak hlásili sousedé, že byly obsypané stromy u silnice a kam jsem jen dohlédl, na všechny strany, všude byli jikavci. Volal jsem to svému příteli, Pavlu Bačemu, vynikajícímu fotografovi ptáků, ale on o tom už věděl. Zrovna byl na čekané na tetřívčím tokaništi, když se všude okolo něj snesly tisíce jikavců. Protože tokaniště leží od nás deset kilometrů, je téměř jisté, že se jednalo o stejné hejno. Totéž hejno viděli zkušení ornitologové, zvyklí přesněji odhadovat počty táhnoucích ptáků, a jejich odhad byl sto tisíc jedinců, možná i trochu více. Na krátkou chvíli jsme byli vtaženi do jednoho ze zázraků přírody. Taková chvíle přejde, oklepete se jako po čisté ráně perlíkem, ale za nehty a pod kůží už je ta chvíle schovaná na lepší i horší časy, až do konce vašeho pozemského žití. Štastnou cestu, poutníčkové!

NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ