S cílem usnadnit uživatelům používat naše webové stránky využíváme cookies. Používáním našich stránek souhlasíte s ukládáním souborů cookie na vašem počítači / zařízení. Nastavení cookies můžete změnit v nastavení vašeho prohlížeče.

 


Úvod »Literární texty» ROK DELŠÍ NEŽ STOLETÍ


    

ROK DELŠÍ NEŽ STOLETÍ

Ľuboš Jurík

img

 

Číslo produktu: lt98
běžná cena 399 Kč
e-shop cena:
370 Kč

do košíku:
  ks  

Anotace

Rok 1968 a Alexandr Dubček tak, jak jej neznáme.
Edice: Literární texty
Počet stran: 568 + 12 stran příloha
Rok vydání: 2017
Vazba: vázaná
Rozměry: 224 x 148 mm
Originál: Rok dlhší ako storočie
Překlad: Miroslava Poláková
ISBN: 978-80-86995-30-4
EAN: 9788086995304

Čtenáři se dostává do rukou literární text, který přináší informace ze zákulisí nejen Pražského jara v roce 1968 a sametové revoluce v roce 1989. Je to poutavý příběh založený na faktech a představuje rok 1968 a Alexandra Dubčeka tak, jak jej neznáme.

Kniha Rok delší než století podává strhující, informačně bohatý a mnohorozměrný obraz působení významného slovenského politika, klíčové osobnosti Pražského jara.

Jedná se o úspěšnou knihu Ľuboše Juríka Rok dlhší ako storočie, která vychází v českém překladu s předmluvou spisovatelky a signatářky Charty 77 Evy Kantůrkové a fotografickou přílohou. Doplněné, korigované a upravené české vydání vychází při příležitosti 50. výročí Pražského jara.


...  „Slunce vám občas ukázalo svou tvář. Bylo to Pražské jaro 1968…  Výjevy onoho odvážného pokusu se nám 
nesmazatelně zapsaly do paměti a naše neschopnost vám pomoci stále tíží svědomí svobodného světa.“

MARGARET THATCHEROVÁ, ministerská předsedkyně Velké Británie na 6. společné schůzi Sněmovny lidu 
a Sněmovny národů ČSR 18. 9. 1990 při oficiální státnické návštěvě.

Recenze


Dubček: mýtus pro 21. století

Na počátku příštího týdne tomu bude čtvrtstoletí, co na následky zranění při autonehodě zemřel Alexander Dubček. Politik, kterého možná čeká velké docenění.

Pokud dnes do internetového vyhledávače zadáte slovo „Dubček“, automaticky vám podle toho, co hledali lidé před vámi, doplní slova „smrt“, „nehoda“, „BMW“, „projev 1968“. Nehoda Dubčekova vozu na dálnici D1 u Humpolce 1. září 1992 bude nepochybně znovu připomínána i v souvislosti s letošním 25. výročím smrti slovenského politika. Lidé milují „nevyjasněná úmrtí“ celebrit i spiklenecké teorie.

Autor pětisetstránkového románu o Alexandru Dubčekovi nazvaného Rok delší než století Ľuboš Jurík hovoří v epilogu své knihy o nehodě, která nebyla nikdy uspokojivě objasněna, a přidává známé argumenty konspirátorů: politikovo tělo ležící 20 metrů od vozu, který neměl rozbité čelní sklo, aktovka s důležitými dokumenty, kterou vyšetřovatelé nevrátili rodině, podivné chování řidiče během vyšetřování. A hlavně: nápadná časová shoda s brutální a dodnes neobjasněnou vraždou polského expremiéra Piotra Jaroszewicze a jeho manželky, k níž došlo v noci z 31. srpna na 1 .září 1992. Oba, Dubček i Jaroszewicz, měli 5. září vypovídat v Moskvě před soudem, jenž měl zkoumat zločiny Komunistické strany Sovětského svazu…

České vyšetřování bezprostředně po události i slovenské na přelomu století však došla k závěru, že jedinou příčinou nehody byla příliš rychlá jízda v nepříznivém počasí a smrtelné zranění si politik zčásti způsobil sám tím, že se nepřipoutal bezpečnostním pásem. Ve světle velkolepých teorií o spiknutí KGB nebo Vladimíra Mečiara jsou prozaické závěry vyšetřovatelů samozřejmě nuda. „Nevyjasněné úmrtí“ nepochybně zvyšuje o Dubčeka zájem iu generací, pro které je rok 1968 stejně vzdálený jako bitva u Slavkova. Ale možná že Dubčekův odkaz časem získá na popularitě i z jiných důvodů.

Étos a solidarita

V předmluvě ke zmíněné Juríkově knize, kterou právě v českém překladu vydalo nakladatelství Ideál, píše Eva Kantůrková, že Alexander Dubček je potlačeným mýtem českých dějin. Kdy a kým byl tento mýtus potlačen, je jasné: politickou garniturou, která nastoupila v letech 1989/1990. Zatímco během demonstrací v listopadu 1989 byly reminiscence na rok 1968 silně přítomny, noví držitelé moci pocházející z občanského disentu doplněného o pragmatické technokraty jakoukoliv kontinuitu s reformním hnutím 60. let bryskně odmítli. Dubček pro svou prezidentskou kandidaturu nenašel podporu rozhodujících politických sil a vzdal se jí, když mu Václav Havel slíbil, že nejvyšší funkci bude zastávat jen do svobodných voleb a pak mu uvolní místo.

Petr Pithart, který vždy patřil k zásadním kritikům postupu reformistů, a to před sovětskou invazí i po ní, před pěti lety nicméně uznal, že odmítnout po roce 1989 i „étos, sounáležitost a solidaritu“, kterou rok 1968 přinesl, byla chyba. V diskusi, během níž toto sebekritické hodnocení zaznělo, došlo několik historiků a publicistů k závěru, že Dubček není významný tím, že by zosobňoval nějaké politické ideje – ostatně nebyl ani autorem či motorem reforem roku 1968 –, ale tím, že symbolizoval naději na lepší budoucnost. „Pokud vůbec existuje nějaké jeho poselství, které má smysl i dnes, pak je to přesvědčení, jež dokázal vzbudit, že má rád lidi,“ řekl k tomu Martin M. Šimečka.

Zatímco dnes stále častěji hovoříme o rozdělené společnosti, která se dále fragmentarizuje, a politicích, kteří tento stav využívají, či dokonce vyvolávají, Alexander Dubček dokázal naopak spojovat. Na jaře 1968 uměl spojit komunisty s nekomunisty, vládnoucí s ovládanými. Jistě, také jeho neobratná politika přivodila pád experimentu zvaného třetí cesta, ale je vzrušující domýšlet, kam mohla vést. Stejně tak po roce 1989 dokázal Dubček – i když s menším úspěchem – spojovat Čechy a Slováky. Byl zastáncem společného státu, přestože by pro jeho politickou kariéru bylo výhodnější, kdyby se stejně jako mnozí další nechal vynést na vlně nacionalismu. A opět je velkou neznámou dějin, jak by to dopadlo, kdyby se v roce 1989 nestal prezidentem Havel, který Slovensku vůbec nerozuměl, ale Slovák a zastánce společného státu Dubček. Žili bychom ještě dnes v česko-slovenské federaci?

V praktické politice Dubček příliš neuspěl. Nicméně se shodou historických okolností i vlastním přičiněním stal symbolem, který rovinu praktické politiky přesahuje. Stal se tváří doby, „lidskou tváří“. Emblémem jednoho nebývalého národního vzepětí, které skončilo tvrdým pádem. To, že stvrdil v Moskvě kapitulaci obsazené země, kličkoval a ustupoval, v roce 1969 podepsal tzv. pendrekový zákon a pak se nechal jmenovat do potupné funkce velvyslance v Turecku, to jsou tragické okolnosti jeho politické kariéry, z nichž některých později i hořce litoval. Ale všechny tyhle okolnosti jsou ve srovnání s oním symbolem a mýtem jen podružnostmi.

Politik, který pláče

Alexandru Dubčekovi bývá vytýkána nerozhodnost, měkkost a emocionálnost. Dokonce veřejně plakal, což je podle mnohých pro politika nedůstojné. Muži nepláčou, natožpak vůdci národa. Tak tomu alespoň bylo v Dubčekově době. Ale 21. století to dost možná označí za směšný předsudek. Máme tu ostatně již první vlaštovky nového přístupu: kanadský premiér Justin Trudeau také na veřejnosti neskrývá slzy a na popularitě mu to neubírá.

Tak jako dnes již běžně vídáme „nové otce“, kteří se svými dětmi dělají věci dříve považované za nevídané, či dokonce výstřední, tak nepochybně vzniká poptávka i po „nových politicích“. Budou jistě emocionálnější, měkčí, méně autoritativní, femininnější než politici včerejší. Zda se budou k Dubčekovi hlásit jako ke svému vzoru, to přirozeně netušíme, ale je to pravděpodobné.

V poslední době je ostatně dost silně pociťováno, že i kapitalismus by měl mít „lidskou tvář“. Tedy přinejmenším lidštější, než je ta současná. Mýtus Alexandra Dubčeka, který byl po jeho smrti opuštěn a pohaněn jako brzda na cestě k dokonalé tržní společnosti bez dalších přívlastků, možná čeká netušený rozkvět.

 

PETR ZÍDEK
redaktor LN
4.11.2017


Eva Kantůrková: Potlačený mýtus

Předmluva ke knize Ľuboša Juríka Rok delší než století

Uplyne padesát let od vnitrostranického převratu, během něhož byl do čela mocenského netvora, který se jmenoval Komunistická strana Československa, zvolen Alexander Dubček. Tedy doba zdánlivě dost dlouhá, aby minulost ze sebe stihla střást přízraky sevebevýkladů a falešných vědomí; protože ale doba následná na sebe navěsila ideologie vlastní, odkrývaná minulost se v nich spíše utápí, než vyjasňuje. Současnému mainstreamovému politickému výkladu splývá minulý komunistický režim do jednoho plynulého celku totalitního vládnutí, byl o tom vydán dokonce samostatný zákon, a nově tvořené historické povědomí má sklon vymýtat ani ne tak zločiny komunismu, jako pozitivní rysy místy rozjitřeného a občas i zviklávaného minulého vládnutí.

Šedesátý osmý rok patří mezi tato období, a v současné politické atmosféře je až neslušné přiřknout tomuto reformnímu pokusu o demokratizaci společnosti cokoli historicky cenného. Ostatně, pro dnešní politický mainstream je podobné vzpomínání nadbytečným přepychem: dnešní spory o demokracii se nevedou proti stranickým aparátčíkům a totalitním konzervativcům, ale proti finančním žralokům a mocenským buranům. A jak jsou dějiny ironické, Dubček, duše svobodomyslnějšího programu, muž s nejvyšší mocí ve státě, který jako první svůj proticenzurní čin zrušil trestná usnesení ústředního výboru strany o Literárních novinách, by se dnes, podle zas jiného zákona, nemohl ucházet ani o podřadné místo ve státní službě. Vnějším způsobem je komunistická minulost odepisovaná o to halasněji, oč více vycházejí postupně najevo někdejší dohody mezi režimem starým a nastupujícím. Sice v menšinovém mínění, avšak přesto je étos šedesátého osmého roku nejrůzněji připomínaný. Velice výrazně se toho ujal autor této knihy o Alexandru Dubčekovi. Je to kniha otevřená a statečná, vůči Dubčekovi nepředpojatá, nic nezakrývá, ničemu se nevyhýbá, ani možnému pozadí jeho tragické smrti a, upřímně řečeno, mohla vzniknout jen na Slovensku.

Dubček byl možná zvolen jako ten příslovečný nejslabší článek reformního řetězu, jako ten málo známý a snadněji ovlivnitelný, a i symbolem a posléze mýtem Pražského jara se stal spíš bezděčně, až trochu překvapivě, nikoli, že by své vůdčí postavení vědomě budoval. Stal se symbolem touhy po přeměnách prostě proto, že jednal, jak mluvil, a mluvil a choval se podle svého vnitřního světa a přesvědčení. Ve světě politiky, i té minulé, byl zjevením: politik, který nic nepředstírá a pro kterého je politika součástí nejen mocenského, ale i lidského jednání, politik, který má svědomí a smysl pro čest, který pouze netaktizuje a je se svým názorem spojen bytostně. A šla bych ještě dál: politik, který se umí upřímně usmát, plavně skočit z desetimetrové výšky do bazénu a v těžké situaci i plakat.

V Čechách, snad aby byl jeho mýtus snadněji potlačen, se připomínají hlavně  dva Dubčekovy osudné kompromisy, ten v Moskvě a ten v šedesátém devátém, podpis pod Moskevské protokoly o pobytu vojsk a podpis pod hrubě nedemokratický policejní  pendrekový zákon. Oba podpisy jsou výsledkem drtivé porážky Pražského jara, jedné od mezinárodních spojenců-ručitelů, druhé od odpůrců vnitřních; ale v logice celkového Dubčekova jednání jsou to dva zcela mimořádné zlomy, nad nimiž už Dubček nemá vliv. Kde vliv má, Dubčekova tvář září, je to ona pomyslná a tolik vykřikovaná lidská tvář socialismu, a kde vliv ztratil, jeho porážka se nestala hanbou. Porážku přiznal, ale v názoru neotočil, nesložil funkci, neodešel do soukromí, nechal se vyloučit z veřejného života i ze strany.

Jsou boje, které nelze vyhrát, při kterých lze nanejvýš vytrvat. Boje, kdy poražený mravně převyšuje vítěze. Kdy přijatá porážka je spíše ctí. Kdy není zradou. Lze namítnout, že František Kriegel v Moskvě souhlas s okupací nepodepsal, je ale nutné dodat, že Dubček měl přece jen jinou odpovědnost: vrátit se a vytrvat. Dokonce bych řekla, že i díky Dubčekovu podpisu možná František Kriegel neskončil někde v gulagu. Vytrval, stále jako připomínka předchozího vzepětí, až do porážky vnitřní, přemožen odedávným rivalem. Taky proto, řekla bych, se mohl při protitotalitním převratu vrátit do veřejného života, zatímco jeho oba osobní protivníci, ten v Moskvě i ten v Praze, vymizeli do hanby. A v duchu těchto úvah a taky v duchu této knihy bych ještě podotkla, že smrt muže, věrného názoru i sobě, nemusela být náhodná.

Abych se však neocitla v pasti vnějšně politických sporů a kriminálních úvah, nevybavuji si Alexandra Dubčeka jen jako tajemníka komunistické strany a předsedu parlamentu, při vyslovení jeho jména se mi připomene několik okamžiků, které vypovídaly víc o oné nejlidštější podobě člověka. Pamatuji nadšený jásot v pražských ulicích, když se Eduard Beneš vracel z londýnské emigrace;  pamatuji i ochraptělý řev, když Klement Gottwald oznámil na Václavském náměstí, že „prezident republiky demisi zrádných ministrů přijal“. Žádná z těch ovací nemá však rys májové oslavy na pražských Příkopech: je to rys jistého zdůvěrněni mezi davem dole a vůdcem na tribuně. Nebyl tam absolutně cítit mocenský předěl: Alexander Dubček byl jejich. Byl náš. Byl spřízněný. Natolik důvěrně spřízněný, že své příbuzenství ani nerozpoznával, tak v něm byl zajatý, že se jen usmíval a usmíval. Toho dne, 1. máje 1968, mohly davy uvěřit v lidskou tvář socialismu.

Potom si pamatuji Dubčeka v den, kdy Václava Havla propustili z vězení. Událo se to pod petičním tlakem i pod tlakem váhavě vznikajících budoucích dohod, Dubček ale přišel jen jako přátelský spojenec. Živil se v Bratislavě v lesním podniku, nestal se disidentem, ani s bratislavskými disidenty se příliš nestýkal, chránil si soukromí a pouštěl do něj jen osoby, které si vybral. Jedna pražská se občas z Bratislavy vrátila s novými informacemi od Dubčeka, „který vás všechny pozdravuje“. A když se čas začal krátit a vláda totalitních usurpátoru začala skomírat, objevil se v Praze, přijímán v soukromí i na melantrišských balkonech. Začal Dubčekův poslední politický zápas, který ustál.

Existují sice fotografie obapolných úsměvů a dokonce snímek Havlova vzrušeného objetí Dubčeka po zprávě, že president Husák odstupuje, ale vztah obou pretendentů moci nebyl tak idylický, jak by se zdál. Dubček, nebo Havel!, osmašedesátník s lidskou tváří, nebo disident a Husákův vězeň? Pamatuji nervozitu v kuloárech Občanského fóra při Dubčekově volbě předsedou parlamentu: nezvolení by znamenalo ohrožení volby Havla prezidentem. K symbióze obou tradic nakonec šťastně došlo, skončila už ale v roce 1992 Dubčekovou tragickou smrtí, a nebylo nikoho tak silného, kdo by ji obnovil. Těžko uhadovat, jak by se politická skutečnost vyvíjela za jeho přítomnosti, berme však za dobré, že étos s ním spojený je nezamlčitelný a obnovitelný, například touto knihou.

Ke knize bych ještě fakticky podotkla, že obsahuje i jinou hodnou, i když spíše skrytě: Alexander Dubček byl i symbolem národního bratrství. Tedy čehosi, co prstíčkem hrabeme po rozbití republiky. I proto je dobře, že kniha o Alexandru Dubčekovi vychází po slovenském vydání i česky. Alexander Dubček je potlačeným mýtem i českých dějin.

MDk3MD