Raoul Goldoni – šlechtic, malíř, sochař, partyzán,
kulturní prominent strany, sklář, učitel, estét a výtvarný teoretik
Od pana Algebry
Svět od nepaměti odchází předsudky, polopravdy co na
nerozeznání od pravdy, a snad nejzákeřnější jsou ty o ženách. Kolikrát jen bylo
slyšet volání, že jim třeba vytvořit nominálně, dle proporcionality pohlaví
zastoupení ve vládních, politických či řídících strukturách -
s argumentem, že kdyby právě ony řídily svět, nebylo by válek, strádání.
Mé osobní zkušenosti z mezných situací, které tak dobře usnadňují
přehlédnout lidský charakter, dokazují prvý opak. Dejte svět do rukou ženský, a
ohnivý kohout pokvete na každé druhé střeše! I předsudky a adorace skla,
zastiňující pravou povahu věcí, jdou těm ženským předsudkům rovnou
v patách, drží se jich jako stín! Do jisté míry postiženým dezinterpretací
bylo, a je československé moderní sklo, kde si o něm v podobě štafetového
kolíku předávali z generace na generaci západní teoretici, a po nich se opakující
praktikující obchodníci, ocejchování – jest jakýmsi klonem mezi grálem a
millefiori. Ano, nepochybně, do jisté míry docházelo k přejímání v jednotlivostech,
na úrovni jednotlivců, tam kde se nedostávala vnitřní inspirace, fantasie, tvůrčí
zápal, ale skutečným plodným podhoubím byla pro československou sklářskou
tvorbu marginálně půda za železnou oponou zatažená domácí tradice, a odvaha i
odhodlání cele generace sklářů a výtvarníků dát sklu nové tělo, novou duši i
tvář.
V Evropě, jedním z přetrvávajících
předsudků, co se má za obnošené, omšelé šaty, které ale dodnes jaksi dobře z ustáleného
zvyku pohodlně padnou, je zužující povědomí o epicentrech moderní sklářské tvorby,
kde se sice přiznává automaticky, po zásluze, status pionýrů Skandinávcům,
Muranu, a snad již i s jistými rozpaky bere v úvahu československá líheň,
ale třeba takovou hustou, natřískanou tvorbu nizozemského Leerdamu, počínající
již v 30tých létech, a nesoucí jednoznačně civilistické znaky moderny, ne
a ne vzít do party. A sklo z Leerdamu si přitom dle významu nic nezadá s bochníkem
z Eidamu v říši sýrů! Dobrá, kvalitní a originalitou hledání
poznamenaná moderní sklářská tvorba, se zkrátka měla v Evropě od 30tých
let 20. století ke světu leckde, ale jen někde a trvaleji přerostla
v širokospektrální hnutí v rozsahu tělesa orchestru, zatímco jinde
zablýskla jen jako bok kouzelné stříbrné rybičky, zůstávaje osamoceně na
bedrech pár jednotlivců, nebo přímo osiřelého sólistu. Takovýmto osamělým
skleněným jezdcem byl i Raoul Goldoni – ale jak známo, někdy i jediný bohatýr
vydá za celý regiment.
Raoul Goldoni pocházel z košatého rodu benátských patricijů, který dal světu od
časů renesance nejednoho skvělého umělce, a mimo jiné vlastnil na ostrově Murano
v 18. - 19. století i sklářskou dílnu, čímž ovšem nebyl mezi ostatními
dvory šlechty žádnou výjimkou. Při jednom z poválečných dělení se rodiče
Goldoniho zapomněli na teritoriu jedné z bývalých benátských provincií,
snad na ostrově Hvar, nebo Istrii, a tak se Raoul narodil v roce 1919 ve
Splitu, a stal se Jugoslávcem. Pouze tato skutečnost později způsobila, že se
jeho jméno ve světě skla, i mimo něj, nevyslovuje jedním dechem se jmény jako
Barbini, Barovier, Bianconi, Toso, Seguso, Martens, Scarpa či Lino
Tagliapietra, ale za hranicemi dnešního Chorvatska je známý pouze užšímu okruhu
specialistů a fejnšmekerů sklářské tvorby.
Raoul Goldoni ještě neabsolvoval reálné gymnasium, a
již se jako mladičký uvedl se skupinou „nejmladší“ v roce 1937 malbou, na
výstavě ve Splitu. Již prvotní akvarely a olejomalby dávaly jednoznačně najevo poznat,
na jeho sochařské pojímání barvy jako hmoty. Goldoni byl rozený sochař, mág
nekonečného bohatství tvarů, nicméně ve studiu do roku 1942 pokračoval
v ateliéru malby u profesora M. Tartagliu v Záhřebu. Následně se
doškoluje na Akademii výtvarných umění v Římě. Ihned po té, co
protifašistické antiustašovské partyzánské povstání zasahuje Istrii, vrací se
na poloostrov, ujímá z přímého pověření generalissima Josipa Broze Tita
funkce hlavního kulturního politruka partyzánských oddílů. Maluje, organizuje
tisk a distribuci, často ještě v ilegálních podmínkách, angažovaných
plakátů a letáků, které mají jednak informační funkci, ale především mají za
cíl osmělit, povzbudit krajany ke vzdoru. Později o tomto období vypráví šílené
historky, které si divokostí a krutostí nic nezadají se sepsaným svědectvím
Isaaca Babela „Rudá jízda“; Když generalissimus táhnul v 45tém
z Dalmatských hor s na smrt vyčerpanou partyzánskou armádou na
Bělehrad, dal ve fanatické snaze, aby dobyl „stolici“ dřív než do ní vstoupí Rudá
armáda Stalina, postřílet na pochodu všechny, bez slitování, kteří nemohli,
neměli sílu pokračovat, třeba i nejvěrnější nejbližší druhy z odboje –
protože kde se jednou usadí Rus, odsud již jej nevymeteš!
Po válce se Raoul Goldoni stává čelným,
nezastupitelným kulturním funkcionářem strany, hýčkaným chráněncem Tita, který
se významně, z mocenských pozic podílí na profilaci oficiální kulturní
politiky jediné vládní síly. Ponejprve je jmenován vedoucím editorem Chorvatské
společnosti umění (1947-51), následně obsazuje post vedoucího uměleckého
vydavatelství „Mládež“ (1951–63), v 1960tém nastupuje na akademickou
dráhu, v roce 1963 je jmenován profesorem ateliéru sochařství a designu na
Akademii v Záhřebu. V té době má již za sebou bohatou, rozmanitostí prosycenou
tvorbu v oblasti ilustrace, grafiky, malby, rozsáhlé nákladné realizace
v prostoru architektury – monumentální mosaiky, fresky, reliéfy,
interiérové a exteriérové plastiky, vynikající vyčnívající nadčasové kvality i lomcujícího
přesvědčení. Své postavení oficiálního barda - hegemona nezneužil, naopak
připravil, vypiplal celou generaci žáků – sochařů, a dopřál generačním
souputníkům – architektům, aby šílenosti běsů, bolesti obětí války
v 60tých a 70tých létech oslavili nezapomenutelnou řadou melancholicky laděných
památníků retro-futuristického a neo-konstruktivistického vzepětí, a především
suprematistického tvarosloví – památníků, monolitických plastik co potvrzují
autentický dojem návratu z budoucnosti do prachem zanesených místa bývalých
litých bojů a vyhlazovacích táborů, odněkud ze stoických vzdáleností kosmu (Dušan
Džamonja, Vojin Bakić, Miodrag Živković, Jordan a Iskra Grabul, Bogdan
Bogdanović, Gradimir Medaković, ...). Jaký to propastný rozdíl proti té naší, dobové
angažované tvorbě, plné pokrytectví, zbabělosti, zatížené smyšlenou účelovou lží,
umělostí neumělství i dobovou situační servilitou. Goldoni se v této věci
projevil jako hrdina, neb suprematistický charakter celého pomníkového hnutí Titovi
pod nos zpočátku vůbec nešel, a Goldoni jej musel obhajovat, vyšlapávat cestu
za cenu existenčního rizika, ve společenských podmínkách, kde se zrada
nejbližšího tím přísněji neodpouštěla. Srovnáváme-li s naší dobovou
skutečností, řadí pomyslně umělecko-společenská iniciativa Goldoniho ponejvíce po
boku prof. Josefa Kaplického.
Jak již zmíněno, Goldoni byl duší sochař, s nezaměnitelnou intuicí pro výraz
tvaru hmoty. V roce 1956 však nezbytně dospěl k poznání, že již není
s to sochařskou tvorbu v klasických materiálech (bronz, kámen,
beton,… ) posouvat bez zásadního impulsu dál, kupředu, a tak jako mnoho
dalších, daleko zavedenějších evropských výtvarníků a umělců, počal hledat nové
možnosti pro plastiku ve fluidním médiu skla. Na rozdíl od Maxe Ernsta, Pabla
Picassa, George Braquea, … a mnoha jiných, v benátské laguně, se kterou
byl pokrevné spojený pupeční šňůrou, nezbloudil. Je vytrvalý, v počátcích
skromný, naslouchající ostražitě dílenským mistrům, od roku 1958 svůj zájem o
sklo systematizuje v Muranu (hutě Venini, Barbini). Následně se
suverénněji projevuje především v oblasti sklářského designu, kdy v létech
1963 – 65 vzoruje jako šéfdesigner ve sklárnách Rogaška Slatina (Slovinsko) a
Samoboru, řady užitkových stolních nádob jednoduchých tvarů i užitkových předmětů,
zhodnocujících a rozšiřujících funkci bytového interiéru. Prosté profánní
nádoby – lahve, talíře, mísy, vázy, misky, svícny; jde o ručně opakované
malosériovky tvarované za tepla do formy.
Skutečný rozlet sklářských aktivit zahájil Goldoni
tvorbou unikátních sklených plastik po roce 65 v Muránu. Jako estét
širokého rozpětí, vyvaroval se lákavého zpěvu mořských Sirén – dekorativismu,
do kterého muránští tak snadno, někdy až zákonité upadají; opakující se vzory
jako přejaté z textilní kostky, vyčesávané krajky spleti sítí, unášených proudy
laguny. Goldoni rozeznal, přejal a z mořské laguny vytáhl to, co pro
podstatu, morfologii skla zásadní, bytostní – totiž že jeho lůno, stejně jako
lůno archetypu života, je v kapalině a unášivém pohybu hmoty, jež
v ní proudí. Upírat tento původ sklu by znamenalo záměrně jej odcizovat od
přirozenosti, moderně samé zásadně vlastní. Toto odhalení zúročoval a ve vší trpělivosti
rozvíjel v prospěch volně, v ruce tvarované hutní sklené plastiky. Někdy
napovídající na otevírající se lastury tvrdého perleťového povrchu, které ve
vší zranitelnosti zatouží okouzlit svět vzácným výpěstkem – perlou. Nebo
napouští nosný prostor těla sklené plastiky lehce unášeným, rubínovým mráčkem
vlastní krve. Vnější tvar plastik u něj jako sochaře přirozeně zůstává
nepřetržitě hlavní nosnou stěnou objektu, barva má podstatný, avšak pouze
dokreslující smysl a význam – někdy svým tvarem, průhledná skvrna či oblak,
hutní barevné masy uvnitř plastiky zpodobuje rozvíjející se myšlenku, jindy
dostává fyziologickou povahu kanálu, přes který se plastika pokouší rozezvučet
nebo vstřebávat impulsy z vnějšku. Nebo barevná masa činí v krajině těla plastiku
měkčí, biologicky zranitelnou. Tímto nahlížením se vědomě a nezávisle přiblížil
k představě o skle, jak jej pěstil a rozvíjel Lubomír Blecha, který sklo pojímal
jako biologickou masu, ze které lze tvořit organismy a bytosti blízké svými
vlastnostmi bytostem živým. Biovitalitu skla Raoul Goldoni přijal jako výchozí
fakt s takovou suverenitou a samozřejmostí, že jej naopak projevů života později
záměrně zbavoval, vnášel do objektů plastik organických tvarů, často zpodobující
torza těl, expresy fosilního rozkladu. Bylo to již v závěrečné tvůrčí
etapě, od počátku 70tých let, kdy byl sám těžce nemocný, postižený cukrovkou, a
tělesné omezení nesl velmi bolestně, tragicky. Přesto je podivuhodné, jak
neústupně sveřepě skrze sklářskou tvorbu se svým osudem válčil - i fosilní řada
sklených plastik není ani v nejmenším poznamenaná nihilismem deziluze (co
se v syrově vyšponovaném depresivním projevu sklářské tvorby zcela dokonale
povedlo v Bavorsku naprosto zdravému Erwinu Eischovi, v rodinné huti
ve Frauenau), ale naopak otevírá tušení naděje za horizontem lidsky
poznatelných představ.
Raoul Goldoni se zprostředkovaně, lehce otiskl i do
dějin československé sklářské moderny. Na World Crafts Councilu organizovaném
v roce 1976 Peterem Rathem (majitelem proslulé obchodní společnosti se
sklem – Lobmeyr) v mexickém Oaxtapec, se poznal s Lubomírem Blechou.
Je věcí důkazu magické síly ryzého kumštu, že oba muži, každý ze zcela inversního
světa profesních možností, společenského postavení a přesvědčení, k sobě
spontánně magneticky přilnuli. Blecha měl povahu válečníka, pro kterého byl
komunismus v jakékoli mutaci nepřítelem číslo 1, v jeho představách nabýval
rozměrů temna pohádkového zla. Pouze bezedná lačnost jeho duše po intensivních estetických
požitcích a dobrodružství hledání absolutna krásy a pravdy jej přiměla,
přitiskla k uměleckému řemeslu. Blecha nemohl pochopit, jak bolševik může
a svede vytvořit něco tak fenomenálního, jako byla bez kompromisu servírovaná umělecká
tvorba Goldoniho. Oba muži se následně ob rok setkávali na soukromých symposiích
ve dvou, v záhřebském ateliéru profesora, nebo na dači, na pobřeží
Jadranského moře, aby konfrontovali výsledky svého úsilí, jež byla zhmotněním
tématu, který si vymezili na předchozím sezení (do Juhoslávie se v éře
normalizace, na pozvání bez devizového příslibu, i devizově vitální antibolševik,
přeci jenom sem tam dostal). Stihli to 3 krát, než Raoul Goldoni, sužovaný
démonem nemoci, 24. března 1983 v chorvatském Záhřebu znehybněl.
MAS - Museum antického skla v Zadaru, uvádí ve dnech 5.
května - 31. srpna 2012 výstavu – Raoul
Goldoni: Sklená plastika (Glass Scuptures). Utéci bych si nenechal. Výstavu
jsem neviděl, přesto předem, bez nejmenšího zaváhání, dávám za ni
v prospěch všech milovníku skla, i neskleného skla, ruku do ohně sklářské
pece.
Nedávno tomu, co naše turisty unášené nocí autobusem
na Makarskou Riviéru zasáhla hrozná rána. Osm lidí, co se již nikdy nevrátí,
mezi nimi i 6ti letá holčička. Horší by snad mohla být jen válka. Snad se jeho
Majestát-osud na nás již vyřádil a dopřeje nám poznat na cestách k Jadranu sebe
samých z té lidštější strany. Raoul Goldoni, přiměřeně možnostem a
horizontům každého z nás, může být tím poslem krásy s přesahem
smrtelnosti.
Legenda:
Obr-01: Raoul Goldoni v roce 1965 s plastikou - dar Josipu Broz Titovi
Obr-02: Raoul Goldoni, 1978
Obr-03: Monumentální freska (4,4 x 14,6 m), v Museu 25. května v Bělehradu, k 70tinám generalissima J.B. Tita
Obr-04: Plakát z výstavy designu v Záhřebu, 2008. Užitková tvorba z let 1959 – 1965
Obr-05: Design - stolní užitkové nádoby
Obr-06: Design misi
Obr-07: Stěna moře. Jedna z mnohých interiérových realizací Goldoniho, kterou uplatnil v hotelích,
letoviskách, restauracích, kavárnách v 60-70tých letech
Obr-08: Suprematisticky laděný památník Podgarić. Jeden z četné řady, za realizaci kterých se Goldoni v prospěch svých žáků a současníků, coby předseda schvalovací komise, zasadil
Obr-09: Památník Kruševo
Obr-10: Pomník Illirska Bistrica
Obr-11: Válečný památník Niš
Obr-12: Památník Kolašin
Obr-13: Pomník obětem války – Mitrovica
Obr-14: Dekorativní terč zdobený jezdci, cca 1963-65, Venini
Obr-15: Dekorativní talíř, cca 1963-65, provedení v Barbini nebo Venini
Obr-16: Výstava Goldoniho díla v Záhřebu, 2008
Obr-17: Sošný akvarel z konce 50tých let
Obr-18: Plastika „mršina“, konec 50tých let
Obr-19: Přesošená plastika „mršiny“ do skla, 60tá léta
Obr-20: Plastika „mršiny“, 70tá léta
Obr-21: Bronzová hlava, konec 50tých let
Obr-22: Bronzová studie oddychujícího ženského aktu balvanovitého tvarosloví
Obr-23: Studie aktu
Obr-24: Studie aktu
Obr-25: Studie ženského aktu v bronzu
Obr-26: Plastika antropomorfního tvaru – bronz, konec 50tých let
Obr-27: Přesošená plastika antropomorfního tvaru, cca 60tá léta
Obr-28: Plastika antropomorfního tvaru, počátek 70tých let
Obr-29: Plastika „Velké srdce“, 1962
Obr-30: Plastika cca 70tá léta
Obr-31: Perleťová plastika, 1974
Obr-32: Perleťová plastika II, 1974
Obr-33: „Otevřená“ plastika z řady „mořské tvary a formy“, 1976
Obr-34: Plastika z řady „mořské tvary a formy“, 70tá léta
Obr-35: Plastika z řady „mořské tvary a formy“, 1976, Coburg DE
Obr-36: Studie lebky, 70.-80. Léta
Obr-37: Plakát současné výstavy „Raoul Goldoni: Sklená plastika“, 2012, Zadar
Obr-38: Lubomír Blecha, šperk „Trilobit“, hutně tvarovaný sklený šperk, čelně zlacený, inversní plocha
zabroušená a zaleštěná, Ø6,2 cm, 1980, vznikl z podnětu společných studii „znaků pro šlechetnou bytost“
Obr-39: Lubomír Blecha, kinetická plastika „Sasanka magna“, 1992, je variantou své mladší předchůdkyně z roku 1982, vzniklé ze společných studii „mořských tvarů a forem“
Odkazy:
Válečné památníky Jugoslávie:
http://www.cracktwo.com/2011/04/25-abandoned-soviet-monuments-that-look.html
Výstava v Zadaru:
http://www.mas-zadar.hr/index.php/muzej-stakla-zbivanja/188-izlozba-raoul-goldoni
