„Chlapa musíš pořád chválit. Jak něco udělá, pochválit jak je šikovný, vynálezavý a chytrý. Chválit, chválit, chválit!" prozradila Soně v dávných dobách nastupující perestrojky stará zkušená sousedka recept na spokojené manželství.
A tak jsem přes dvě desítky let soustavně hýčkán a přesvědčován o svých nadobyčejných schopnostech, zručnosti a genialitě. Jedna z mých dovedností mě přesto překvapila. Netušil jsem, že mám schopnosti podobné čárům Davida Copperfielda, který hravě nechává mizet statky movité i nemovité, živé tvory a lidské bytosti nevyjímaje. Tedy on to
umí tam i zpět, já jen tak jaksi napůl.
Jako skoro všechno, co dovedu.
Nevím jak začít.
Asi takhle, od Adama. Po návratu z cest, nabušen dojmy a přesvědčen o své neomylnosti v chytrém využívání pomocného elektromotoru, jsem na diskusním fóru dostal studenou sprchu od kolegů elektrocyklistů a vyvodil poučení:
„Jezdíš zbytečně moc rychle a neumíš hospodařit s energií baterek. Kup is měřák spotřeby a řiď se podle něj".
A tak už měsíc jezdím s očima na displeji měřáku, hlídám okamžitý proud, který do motoru pouštím, i celkovou spotřebu v ampérhodinách, jakkoliv cize a nepřátelsky mi tyhle elekrikářské pojmy stále znějí. Bob mi „hodil rukavici" (aby rozuměla i lidé z generace mých dcer - „čelendžoval mě") svým dojezdem 120 km na 18 ampérhodin, snažím se jej dostihnout ale jsem stále na 100 km na 19,5 Ah. Nevzdávám to.
Každého dne tedy usedám na svého elektrooře a vydávám se k Sázavě a pak přes kopečky k Slapskému jezeru, a pak zase zpátky, po okruhu zhruba 80ti kilometrovém a snažím se spotřebovat co nejméně energie, což vlastně znamená, pouštět motor jenom při stoupání do kopce a to ještě jen tak šolíchat palečkem ovládací páčku.
A tak se po velmi, co se týče spotřeby, úspěšné cestě vracím od Sázavy domů. Stoupání z Týnce do Kamenice je dlouhé a pozvolné. Nevšímám si toho že hustě prší, kapucu přetaženou přes hlavu, zírám na měřák a šlapu na lehký převod.
Cítím se silný jako buvol a chytrý jako lišák, ale dřu jako kůň.
Zůstanu-li u těch příměrů z živočišné říše, najednou se vedle mě tiše jako kocour, ale rychle jako chrt objeví kluk na galuskách, a svižně mě předjíží a začíná se vzdalovat.
K ďasu!
A já jako bych dostal do zadku žihadlo od infikovaného sršně zatlačuji ovládací páčku nadoraz, zařazuji nejrychlejší převod a vyrážím vpřed. Na měřáku letí spotřeba proudu ze čtyřech k 25 ampérům, ale jen létání snad může být krásnější. Dojíždím toho klučinu, když jej míjím zpomalím a vyčítavě, jako když káráme malé děcko a přejeme si aby se zastydělo mu povídám: „Tohle mi nedělěj, to mi vážně nedělěj..." a opět vyrážím vpřed.
„To víš, pak někde budeš psát - předjel jsem elektrokolo - tůhle" říkám si v duchu.
A najednou za sebou slyším kvílení, řev i nářek dohromady, asi jako když lvice Elza přišla o mládě.
„Proboha, snad ho nesrazilo auto co mě míjelo?"
Ne, v zrcátku vidím, že ten kluk fest šlape, ale strašně u toho huláká. Přes kapucu je špatně slyšet, zdá se, že křičí. „To není fér!!!"
„Aha, papouškovi asi docvaklo, že jedu na elektrokole....", pomyslím si a pak jej už za zatáčkou ztrácím ze zrcátka. Cestou nahoru si tak trochu přemýšlím.
Fakt to není fér, jestli se klučina do toho opřel, aby mě dojel a vůbec netušil, že namá žádnou šanci, musel si zažít svoje, zvláště je-li to trénovaný cyklista a ví, že jej „jentak někdo" nepředjede. Baterie mám schované v brašnách, on v kapuce tiché šumění motorku taky slyšet nemusel, mohl mít chuť pár okamžiků závodit.
Rozhodl jsem se, že si počkám na něj na vrcholku, prohohodím s ním pár přátelských slov, nabídnu tatranku nebo iontový nápoj, prostě nějak mu vysvětlím, že vím, že to nebylo fér.
Čekám minutu, dvě, nic.
„Sakra, kde je? Nestalo se mu vážně něco? Nenaříkal on bolestí?" přemítám si pro sebe.
„Aby si tak natrhnul šlachu, nebo něco takovýho" jedu zpátky z kopce se podívat, ke se mi ten kluk toulá.
Nikde nic.
Jedu pomalu zpátky z kopce. Zmizel. On prostě zmizel.
Proti mě stoupá další cyklista na horském kole a tak na něj křičím:
„Hele, neviděl si někde v pangejtu válet sestřelenýho žlutýho papouška?"
„Prosím?"
Aha, pán neumí elektrokolařsky.
„Jestli si neviděl někde po cestě cyklistu v žluté bundě co má nějaký problém?"
„Ne, nikdo tam nebyl."
„A proti tobě nejel z kopce dolů"
„Ne, nikdo"
Tak jsem jako Copperfield nechal zmizet papouška.
Rád bych to kouzlo dokončil a vrátil ho zpátky na ten kopec. Rád bych mu řekl, že fakt umí a že ta rychlost s jakou to rval proti kopci byla impozantní.
Omluvil bych se.
Řekl bych mu, že snažit se předjíždět elektrokolo je hloupost a soutěž elektrokola a galuskáče nikdy nebude fér.
Ale papoušek je pryč.
Kdyby jste náhodou za deštivého odpoledne v Posázaví uviděli bloudit cyklistu v žluté pláštěnce, co sténá a naříká: „To není fér", dejte mi prosím vědět.
Bude to můj začarovaný papoušek.
Dojedu si pro něj s klecí.
Jindra 2.8. 2012
